Na pražském Hradě se sešli nejvyšší ústavní činitelé, kteří mají co mluvit do zahraniční politiky, aby se pokusili koordinovat svoje zahraničně-politické aktivity. Schůzka se jistě konala z dobrých důvodů, protože v české zahraniční politice dlouhodobě máme několik různých hlasů, které si často protiřečí. Jenže existuje jen malá naděje, že se situace zlepší.

Hlavním problémem je, že prezident Miloš Zeman vyjadřuje často velmi svérázné—a od vládních představitelů odlišné—postoje k různým zahraničně-politickým tématům nikoliv primárně proto, že by měl tak odlišné názory, vyvěrající z hlubokého vnitřního přesvědčení, ale proto, že svá odlišná stanoviska používá v politickém boji. Navíc skutečné důvody některých jeho vyjádření k Rusku jsou--kulantně řečeno—netransparentní.

Tam, kde Zeman skutečně zastává nějaké hluboké přesvědčení, nedokáže pro změnu dost dobře hledat kompromisy, nebo alespoň mlčet. Není to prostě součástí jeho osobnostní výbavy.

Prezidentův přístup k politice, i té zahraniční, dobře osvětlil jeho nedávný výrok z neoficiálně pořízené nahrávky, jímž komentoval zprávu o tom, že ministryně spravedlnosti Helena Válková podala demisi slovy, že „se podělala“, čímž mu prý znemožnila „demonstrovat sílu“.

Vyplývá z toho, že Zeman vidí svoji roli v ústavním systému nikoliv jako tu, která má smiřovat různé postoje a hledat kompromisy, ale jako tu, v níž prezident ostatním ústavním činitelům ukazuje tam, kde se naskytne příležitost, kdo je u nás takříkajíc pánem. I proto schůzka k zahraniční politice, na níž zaznělo mnoho pěkných slov a bylo dokonce vydáno společné komuniké, jen těžko nejrůznějším zahraničně-politickým sporům mezi prezidentem a vládou zabrání.

Je samozřejmě pěkné, že se účastníci schůzky shodli na velmi obecných vyjádřeních, jako třeba že všichni souhlasí, že se situace na Ukrajině musí vyřešit politicky, a že Česká republika nebude tudíž dodávat Ukrajině zbraně. Nebo že Islámský stát reprezentuje skutečné nebezpečí, a že Česká republika bude součástí mezinárodního úsilí o potírání teroristické hrozby. Jsou ze ale dva základní problémy.

Za prvé, názor českých představitelů na to, jak se má vyřešit konflikt na Ukrajině, je v politické rovině zcela irelevantní, protože na to, jak se konflikt nakonec vyřeší, nebude mít ČR dozajista žádný vliv. Je hezké, že mají čeští představitelé na takové věci společné názory, ale reálnou politiku vůči Ukrajině mají v rukou velmoci. Irelevantní je i odmítnutí dodávek zbraní Ukrajině. Ty české by totiž Ukrajině konflikt jistě vyhrát nepomohly. Možná by se představitelé českého státu měli spíše zamyslet nad tím, proč je velmi pravděpodobné, že kdyby naše země byla vojensky napadena v podstatě kterýmkoliv jiným státem, neubránila by se zřejmě při stavu své armády více než pár dní.

Za druhé, takováto obecná vyjádření bohužel neřeší zásadní důvody nesouladu v české zahraniční politice. Nesnaží se definovat, jaké je podle české ústavy skutečné rozdělení rolí v zahraniční politice, a nezmiňují se ani o tom, jak a kdo se proti tomuto ústavnímu vymezení rolí v minulosti provinil.

Obecnost vyjádření, která prý mají přispět k lepší koordinaci zahraniční politiky, je navíc tak značná, že když bude kupříkladu prezident Zeman opět chtít „demonstrovat sílu“ nějakým zcela skandálním vyjádřením odlišujícím se od zahraniční politiky vlád, nic mu v tom nezabrání. A ještě bude moci tvrdit, že se vlastně dohody obecně držel.

Dohoda nejvyšších českých představitelů o zahraniční politice tudíž tak trochu připomíná nedávnou mírovou dohodu o Ukrajině v Minsku. Je to kus papíru, který každý může použít podle svého. Kdyby existovala skutečně dobrá vůle, možná by taková dohoda nebyla ani zapotřebí. Když ale neexistuje, zejména na straně těch, kteří nesou největší vinu za konflikt, pak je obecná dohoda jen prázdné gesto, a konflikt nakonec bohužel nejspíš ukončí jen silové řešení z jedné neb druhé strany.

I český prezident rozumí jen síle. Kdyby mu ostatní představitelé sdělili, že pokud coby ústavně neodpovědný činitel, který má respektovat stanoviska vlády, nepřestane se sabotováním vládní linie, navrhnou společně potřebné změny ústavy nebo dokonce ústavní žalobu, Zeman by tomu velmi dobře rozuměl. S dohodou, který byla nakonec schválena, si naopak bude dál dělat, co chce.

ČRo Plus, 18.2.2015