Česká společnost se stejně jako ostatní bývalé sovětské satelity postupně mění, takže původně poměrně velká množina lidí, jejichž pohled na svět bychom mohli popsat jako „postkomunistický“, se spolu s generační výměnou zmenšuje, ale přesto má ještě stále významné slovo. V současné uprchlické krizi je právě ona jedním z hlavních zdrojů odporu vůči přijímání uprchlíků.

Pokud bychom tuto sociální skupinu chtěli blíže vymezit, s jistou dávkou zevšeobecnění bychom mohli říct, že se kryje s podporovateli prezidenta Miloše Zemana. Pokud jde o politické strany, postkomunismus je silně přítomen nejen v Komunistické strany Čech a Moravy, ale i v sociální demokracii. Coby jistý typ mentality—doprovázený cynismem a neúctou k pravidlům hry—charakterizoval ale i fungování české pravice, která na něj nakonec tvrdě doplatila.

Cynismu ve vztazích k uprchlíkům v bývalých postkomunistických zemích si všiml nedávno i francouzský ministr zahraničí Fabius, když se podivil, že o uprchlících se tam mluví převážně nikoliv jako o lidských bytostech, s nimiž je třeba mít soucit, ale jako o číslech a problémech, které je třeba „řešit“.

Čeští politici a mnozí komentátoři vysvětlují nemalý odpor k uprchlíkům u nás tím, že občané prý nejsou na cizince z jiných kulturních a náboženských okruhů zvyklí, mají strach. A politici tomuto postkomunistickému strachu z jinakosti vycházejí vstříc, přičemž si ještě mnozí neodpustí kárat za vzniklé problémy k uprchlíkům příliš otevřené Německo a neakceschopnou Evropskou unii, k jejíž neakceschopnosti ovšem postkomunistická střední Evropa sama značně přispívá svým nedostatkem solidarity se zbytkem EU.

Postkomunismus jako soubor postojů ke světu není samozřejmě, jak už bylo naznačeno, jen věcí levice. Na rozdíl od "pravicových postkomunistů" má ale postkomunistická levice vedle odporu k uprchlíkům také jistou slabost pro syrského diktátora Asada. Od našich levicových komentátorů, jakož i postkomunistického segmentu společnosti na sociálních sítích, často slyšíme, že Asad sice vládl nedemokraticky, ale alespoň udržoval stabilitu. Povstání proti němu během arabského jara prý vyprovokoval primárně Západ, který dodnes podporuje opozici proti němu.

Tato jistá smířlivost východoevropských postkomunistů k Asadovi se dá vysvětlit nejen přežívajícími myšlenkovými stereotypy z dob komunismu, v nichž pro mnoho lidí měly větší cenu stabilita a bezpečí, než svoboda. I dnes je podle mnohých nakonec lepší stabilita, zejména v těch částech světa, které si podle mnohých se svobodou stejně nevědí rady. Důležitým zdrojem jistých sympatií k Asadovi v postkomunistické levici je také skutečnost, že kvazi socialistický režim v Sýrii stvořil a podporoval právě bývalý sovětský blok.

Když nyní Rusko útočí v Sýrii na Islámský stát, ale především, zdá se, na umírněnou protiasadovskou opozici, slyšíme, že ďábla prý prostě někdy musíme vyhnat s pomocí čerta stejně, jako demokratický Západ nakonec porazil Hitlera s pomocí totalitního Sovětského svazu.

Jenže v případě vítězství Asada uprchlická vlna nejen neustane, ale podstatně vzroste. Větší část z miliónů uprchlíků, kteří se tísní v uprchlických táborech nebo už namířili do Evropy, prchá před Asadem, který vybombardoval celá města. A v případě jeho vítězství s pomocí Rusů budou nejspíš následovat další milióny, protože do Sýrie už se nebudou moci vrátit.

Před postkomunistickou levicí, která ruské podpoře pro Asada de facto fandí (často i proto, že prostě nemá ráda Západ a Ameriku), tak ovšem stojí velké dilema. Případné vítězství Asada a údajná stabilizace Sýrie pod jeho taktovkou, neobyčejně posílí uprchlickou vlnu, které se nejvíce bojí právě postkomunistická část společnosti.

Postkomunistická levice se tedy v příštích měsících tedy bude obrazně řečeno škvařit ve vlastním sádle. Bude opravdu zajímavé sledovat, jaké názorové piruety budou převádět komentátoři, kteří na jedné straně varují před větším přílivem uprchlíků, ale na druhé straně otevřeně nebo skrytě fandí ruské intervenci v Sýrii, která v případě vítězství Asada příliv uprchlíků neobyčejně posílí.

ČRo Plus, 7.10.2015