Relativní úspěch Národní Fronty Marine Le Penové v regionálních volbách ve Francii přijali někteří komentátoři a politici ve visegrádských zemích téměř se zadostiučiněním. Poukazují na to, že Francie a některé další země západní Evropy doplácejí na nerozumnou imigrační politiku. Ukazuje se prý, že země Visegrádu, které západ Evropy údajně nemístně mistroval ohledně jejich málo vstřícných postojů k uprchlíkům, jednaly správně.

Což o to, západoevropská přistěhovalecká politika i imigrační politika celé Evropské unie jistě nebyly v posledních letech ideální, což se plně vyjevilo v uprchlické krizi. Přesto je možné argumentovat, že západní demokracie—i navzdory některým apokalyptickým předpovědím—si s krizí nakonec poradí.

Jak ve Francii, tak v Německu, nebo třeba v Rakousku, drží demokratické strany i navzdory vzestupu populistů všeho druhu vládu pevně v rukou. Nic nenasvědčuje tomu, že by extrémisté mohli získat parlamentní většiny v zemích, jejichž střední třídy jsou už několikátou generací odchovanou liberální demokracií.

Vítězství Národní fronty Marine Le Penové v šesti ze třinácti regionů v prvním kole regionálních voleb ve Francii vzbudilo velký rozruch zejména proto, že ve světle současné uprchlické krize a nedávných teroristických útoků v Paříží mají mnozí politici a komentátoři tendenci výsledky přeceňovat.

Na místě je ale trocha střízlivosti. Tak především Národní fronta nemá na francouzské politické scéně dostatečně silné spojence k tomu, aby se s podporou, kterou ukázaly regionální volby, mohla dostat k moci. Rozhodně ne na celostátní úrovni. I na té regionální bude mít problém výsledky z prvního kola uhájit, protože ve francouzském dvoukolovém volebním systému se voliči demokratických stran spojují v druhém kole proti extrémistickým stranám.

Je tedy velmi nepravděpodobné, že by Národní fronta mohla ve Francii vládnout. A kdyby k tomu někdy došlo, bylo by to jen za cenu dalšího posunu směrem k politickému středu. Koneckonců už nyní je program Národní fronty—s výjimkou antiimigrační a euroskeptické rétoriky—těžko k rozeznání od stran hlavního proudu. A kdybychom ho srovnali s programem některých stran, které sedí v parlamentech Visegrádských zemí, nebo v nich dokonce vládnou, je Národní fronta docela umírněný spolek.

Jak už bylo řečeno, ve Visegrádu se mnozí politici a analytici na volební výsledky ve Francii (nebo před tím v Rakousku) dívají s trochou škodolibosti, přičemž neopomenou dodat, jak prozíravá je k uprchlíkům nevstřícná a ve věci uprchlíků se zbytkem Evropské unie nesolidární politika zemí Visegrádu. Toto sebeuspokojení ale není na místě.

Vždyť i navzdory tomu, že se visegrádské země dokázaly vyhnout přijetí většího počtu migrantů (a hrozba islamistického teroru pro ně existuje zatím jen v teoretické rovině), hned tři z visegrádských zemí mají jednobarevné vlády dosti nevábných politických stran, které svými antiliberálními postoji Národní frontu dokonce v lecčems překonávají. Hlavním námětem pro obavy visegrádských tvůrců veřejného mínění by měla být tudíž spíše slabost liberální demokracie doma než situace ve Francii.

I navzdory úspěchu Le Penové je totiž jen těžko představitelné, že ve Francii by mohlo dojít k podobnému zaškrcování liberální demokracie, jaké už nějakou dobu předvádí Fidesz Viktora Orbána v Maďarsku nebo ve své současné nedemokratické ofenzivě Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského v Polsku. Vzorem demokracie není ani jednobarevná vláda Smeru na Slovensku.

A pokud u nás v příštích volbách do Poslanecké sněmovny zvítězí Andrej Babiš a v prezidentských svůj mandát obhájí Miloš Zeman, budou u nás ještě mnozí závistivě pokukovat po Francii a dalších západních zemích--i kdyby tam strany jako Národní fronta získaly ještě nějaké to procento navíc. Platí prostě staré dobré přísloví, že nejlepší je vždy zamést si před vlastním prahem.

ČRo Plus, 9.12.2015