Spolupráce zemí visegrádského uskupení nebyla nikdy úplně snadná. Během pětadvaceti let jeho existence nacházely Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko těžce společný jazyk zejména v těch obdobích, kdy v některých zemích vládla pravice a v jiných levice. A ještě těžší to bylo, když se některé země na čas přiklonily k autoritářství—kupříkladu Slovensko za vlády Vladimíra Mečiara.

Navzdory těmto problémům ale až do vstupu všech čtyřech visegrádských zemí do Evropské unie panovala určitá shoda na tom, že společný postoj je důležitý, protože pomáhal všem čtyřem zemím ve vyjednáváních s Bruselem.

Po přijetí do Unie se ale začala projevovat jistá asymetrie zájmů jednotlivých zemí Visegrádu. Polsko—počtem obyvatel větší než všechny tři ostatní země Visegrádu dohromady—se začalo vcelku oprávněné chovat jako středně velká evropská mocnost, která jen těžko hledala s třemi menšími zeměmi společný jazyk. Jednotlivé země se začaly značně lišit i svojí mírou vstřícnosti k Bruselu v různých obdobích.

V poslední době se visegrádské uskupení zdánlivě stmelilo, je o něm hodně slyšet. Jenže na rozdíl od doby před vstupem do EU nespojují nyní visegrádské země převážně pozitivní cíle, jako bylo právě dosažení členství v Unii, ale stále více jen společný odpor k různým rozhodnutím evropského západu, zejména v poslední době k řešení uprchlické krize.

To vše je doprovázeno větším či menším odklonem od pravidel liberální demokracie a právního státu v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, kde volby vyústily do vlád jedné strany. Západní kritika politické praxe v jednotlivých zemích Visegrádu i jejich společných postupů vůči zbytku Unie v posledním roce notně zesílila.

O tom, proč mají visegrádské země problémy s liberální demokracií už bylo leccos napsáno. Jisté je, že Česká republika byla v tomto směru zatím vnímána pozitivněji, protože i když se rétorika podobná tomu, co slyšíme z ostatních zemí Visegrádu line z pražského Hradu, česká koaliční vláda nesklouzla k praktikám, kterých jsme svědky zejména v Maďarsku a v Polsku.

Jenže zároveň se Česko bohužel drží společných visegrádských postupů vůči Unii v uprchlické krizi, které naší zemi chtě nechtě opticky činí součástí skupiny odpadlíků od Evropy, jak se o zemích Visegrádu nedávno nelichotivě vyjádřil lucemburský ministr zahraničí. Jak problematickým se postavení Visegrádu v rámci Unie stalo, o tom svědčí i kritika, která se sesypala na visegrádskou čtyřku v souvislosti s jejím posledním summitem, kde chtěla diskutovat o zablokování severních hranic Řecka.

Zejména Německo dalo jasně najevo, že jednostranné drátování hranic členské země EU a Schengenu ve spolupráci s Makedonií, která členskou zemí EU ani není, nepřichází v úvahu, a že všechna řešení, včetně případného posílení ostrahy řecko-makedonské hranice, mohou být jen společnými evropskými rozhodnutími. Visegrád i kvůli diplomatickým postojům českého předsednictví nakonec od svých plánů ustoupil a mluví o nich jako o „záložním řešení“, o kterém je třeba diskutovat s Unií.

I přesto jsou ale negativní postoje vůči zemím Visegrádu v západoevropské politice a médiích nyní tak silné, že si Česká republika začíná dost škodit, když se zbytkem Visegrádu takříkajíc drží basu.

Nedá se bohužel vyloučit, že současná krize Unii nakonec rozlomí. A není v našem zájmu, aby čára případně dělící Evropskou unii na dvě odlišné části vedla po německých a rakouských hranicích se zeměmi Visegrádu. Z mnoha důvodu by bylo lepší, kdybychom byli na západní straně této čáry.

ČRo Plus, 17.2.2016