Česká politická scéna téměř jednotně odmítla návrhy Evropské komise, aby Turci mohli cestovat od léta do Evropské unie bez víz, a aby byl přijat nový mechanismus pro rozdělování uprchlíků do zemí Unie.

Ten by spočíval v tom, že azylové žádosti běženců má vyřizovat stejně jako dosud ta země, v níž běženci vstoupili na evropské území, ale pokud bude taková země přetížena, může požádat o spuštění nouzového mechanismu pro přerozdělování uprchlíků do ostatních zemí Unie.

Ve světle odporu některých zemí EU vůči přijímání uprchlíků na základě trvalých kvót, Komise zvolila kompromis a navrhla, aby země, které uprchlíky odmítnou podle kvót přijmout, za každého odmítnutého uprchlíka zaplatily zhruba 7 miliónů korun.

Jelikož odpovědí České republiky na téměř všechny návrhy na řešení migrační krize, které přicházejí z Bruselu, je hlasité „ne“, nabízí se otázka, co vlastně Česká republika chce.

Víme, že vláda je dlouhodobě proti jakýmkoliv kvótám—nyní tedy zřejmě i proti mechanismu, který by se spustil pouze v případě nouze. Česká republika bude nejspíš také proti možnosti jednotlivých zemí se z povinného přijímání uprchlíků podle kvót vykoupit. A česká politická scéna odmítá i zavedení bezvízového styku s Tureckem, protože Turecko prý zatím neplní všechny podmínky.

Řešení, které Česká republika propaguje, má spočívat ve větší pomoci v zemích, odkud uprchlíci přicházejí a v lepší ochraně vnějších hranic Unie. Česká pozice se zdá být logická. Kvóty údajně nefungují, a obecně nelze členským státům proti jejich odporu nutit, koho mají přijmout.

Problém spočívá v tom, že se Češi důsledně vyhýbají odpovědi na otázku, jak se v rámci společné Unie solidárně podělit o ty migranty, kteří se navzdory všemožnému utěsňování hranic a dohodám s Tureckem na území Unie přece jen dostanou.

Pokud jde o Turecko, je přitom pravděpodobné, že pokud EU v nějaké podobě Turkům bezvízový styk neumožní, přestane Turecko plnit migrační dohody, a do Řecka se opět mohou začít plavit velké počty uprchlíků. Jižní země EU se pak mohou opět potýkat s náporem běženců, i když balkánská trasa, která jim dříve umožňoval volnou cestu na sever, je nyní zavřena.

Postoje České republiky lze shrnout tak, že se o běžence, kteří se na území EU přece jen navzdory námi propagovanému utěsňování hranic a pomoci v krizových oblastech dostanou, mají postarat ostatní země Unie, zejména ty západní. Zároveň, ukazuje se z reakcí na poslední návrh Komise, odmítáme těmto západním zemím na péči o uprchlíky finančně přispět, i když jinak od západu EU ochotně přijímáme nemalou finanční pomoc.

Čeští politici i mnozí komentátoři tento postoj vidí jako logický. Vidíme prý věci jasněji než západ EU, a nenecháme si Bruselem vnutit nesmyslná rozhodnutí. Uvidíme, zda naši logiku sdílí i tolik zemí Unie, aby bylo možné poslední návrhy Komise zablokovat.

Zejména západní země se totiž mohou ptát, co tedy vlastně mohou od zemí, jako je ta naše, žádat, když odmítají jak jakékoliv kvóty, dokonce i jen jako dočasný nouzový mechanismus pro vyřizování azylu, a nyní nově i jakoukoliv finanční pomoc zemím, které se uprchlíků nakonec ujmou místo nich. A to vše ještě tvrdí odmítáním vstřícnějšího postoje vůči Turecku, které momentálně brání většímu přívalu uprchlíků do Evropy.

Jeden respektovaný komentátor napsal, že jdeme sice „hlavou proti zdi“, ale je to souboj s euro-inženýry. Jenže co když návrhy Komise, které my vidíme jako zeď, kterou údajně staví euro-inženýři hloupější než české hlavy, většinově opět schválí demokratické země, které nejsou našimi nepřáteli, ba naopak? Je to znak jejich hlouposti? A je znakem chytré hlavy, že místo hledání kompromisů bude i v takové situaci do zdi bušit?

ČRo Plus, 5.5.2016