Od slušných Čechů dostávám mnoho emailů. Že jsou slušní, vím proto, že sami píšou, že jsou obyčejní slušní lidé, zatímco já jsem rozeštvávač, pravdoláskař, nevyléčený havlista, nebo nenapravitelný sluníčkář, jenž neví, která bije. A vůbec, kdo mě platí?

Když mi v první větě netykají nebo nechrlí rovnou sprostoty, odpovídám. Někteří jsou tím zřejmě překvapeni a jejich tón se v případných dalších výměnách mění v méně agresivní a zlobný. Výhodou písemné konverzace je, že když nikam nevede, lze ji ukončit.

Časy se ale mění, atmosféra houstne, a v poslední době na mne tudíž slušní Češi také pokřikují na veřejnosti s ujištěním, že na rozdíl od nich ničemu nerozumím, zejména problémům migrace. Nedávno třeba v jedné restauraci. Že to ostatní hosty nemusí zajímat, slušným Čechům nevadilo. Zřejmě automaticky předpokládali, že jsou všichni ostatní hosté stejně slušně vychovaní jako oni, a mají tudíž stejné názory, které je třeba mé osobě veřejně sdělit.

Občas potkávám méně statečné spoluobčany, kteří když mě na ulici míjejí ve dvojici, snaží se mi sdělit svůj názor tak, že o mně mluví mezi sebou, abych to nemohl přeslechnout. V jednotě je síla.

Jindy si ke mně přisedne někdo v dopravních prostředcích s tím, že mě zná z televize, a začne mi vysvětlovat, jaký je česká politika skandál. Stává se, že mi v této souvislosti rozhořčený občan sdělí, jak se v tom parlamentu my politici hrozně chováme. Když občana ujistím, že nejsem politik, a vůbec už ne parlamentní, nýbrž publicista, dostane se mi obvykle místo omluvy ujištění, že to vyjde nastejno.

Nedávno mi zatarasil cestu postarší Čech na ulici. Nepředstavil se, šel přímo k věci. „Proč ty lidi neustále jen rozeštváváte?“ chtěl vědět. „To vás vůbec nezajímá, co si o tom myslíme my, slušní lidé? Národ? Kdo vás za to platí?"

Ujistil jsem ho, že jen publikuji svoje názory, nic víc. Pracuji na americké univerzitě, na živobytí si tudíž vydělávám tam. Když se mu moje texty nezdají, anebo se nechce z principu konfrontovat s tím, co se odlišuje od jeho pohledu na svět, nemusí je číst, existuje přeci mnoho dalších komentátorů, kteří mu budou konvenovat. Nechtěl jsem mu zlomyslně říkat, že už od pohledu na něj vím, kteří to asi jsou.

Pán mě ujistil, že moje texty nečte, protože na nějaké žvásty pisálků není zvědavý, zná mě jen z televize. Odvážil jsem se namítnout, že jsem v televizi v poslední době na témata, která ho nejspíš zaměstnávají, příliš nemluvil, takže nevím, odkud se jeho averze bere. Neposlouchá náhodou spíš moje komentáře v ČRo Plus? Pravil, že na nějaké vymývání mozků veřejnoprávním rádiem není zvědavý. Stačí mu, co vidí v televizi.

Pak mi představil v kostce vlastní názory. Začal tím, že Havel měl zakázat komunistickou stranu, a koneckonců to byl on, kdo tady vybudoval mafiánský kapitalismus, kvůli kterému má on, slušný Čech, důchod jen 8 tisíc měsíčně, ač, pravda, naštěstí jeho rodina restituovala domy v Praze 1, takže na tom není nijak zle.

Pokusil jsem se oponovat, že pokud jde o kapitalismus, možná si Havla plete s Václavem Klausem, a pokud jde o KSČ, Havel sám nic zakazovat nemohl, snad jen uplatnit svůj vliv, a že na zákaz KSČ jsou dodnes různé názory. Já bych ji kupříkladu tehdy zakázal, ale akceptuji, že na tom neexistoval v dané době demokratický konsensus.

„Ano, to jste celí vy,“ pravil slušný Čech. „Pořád jen mluvíte o konsensu, a mezitím se k nám hrnou čmoudi bůhvíodkud, Evropská unie nás ponižuje a vydírá, cikáni berou dávky, o kterých se slušnému člověku ani nezdá, a tenhle bordel pak ještě hájí v televizi Kocáb nebo dokonce ta jeho černoška z Keni.“

Trochu se mi začal zvyšovat tlak, ale zvládl jsem se slušného Čecha zeptat, jestli vidí v Praze nějaké uprchlíky, když k nám, jak známo, z dobrých důvodů nechtějí. Ujistil jsem ho též, že Lejla Abasová je v Praze narozená Češka, její otec nebyl z Keni ale ze Súdánu, a že barva její pleti je zcela podružná.

Ignoroval to. Plynně přešel k Číně. Co prý proti ní mám? Řekl jsem, že se mi nelíbí, když se lidi kvůli odlišným názorům zavírají do vězení a koncentráků, ale proti rozumnému obchodu s Čínou, pokud není vykoupený poklonkováním, nemám nic. Slušný Čech chtěl vědět, jestli jsem byl někdy v Tibetu. Pravdivě jsem odvětil, že nikoliv.

„No vidíte. Ti ubožáci by se tam někde tři tisíce metrů nad mořem chtěli modlit, to je všechno, co uměj, a Čína jim tam buduje dálnice…“

Moji námitku, že někteří lidé mohou vidět jako smysluplnější snesitelnou chudobu a meditaci než konzumní společnost a dálnice, které jim postaví okupanti, ignoroval a přešel k Donaldu Trumpovi. Co si prý myslím o něm?

Odvětil jsem, že když chce opravdu znát můj názor, je Trump nebezpečný populista, a pevně doufám, že nebude zvolen prezidentem. Už proto, že mám coby bývalý uprchlík vedle českého i americké občanství, a chtěl bych mít alespoň v jedné ze svých dvou domovin prezidenta, kterého si lze vážit. Slušný Čech si pohrdlivě odfrkl a chystal se mě dát lekci z americké politiky, ale stačil jsem ho naštěstí přerušit: „Nezlobte se, ale mám nedaleko odtud zaparkované auto, parkovné mi právě teď vypršelo…“

Pánovi se to nelíbilo. Jistě prý jsem dost bohatý na zaplacení pokuty, navíc se člověku jako jsem já, policie pokutu ani neodváží dát. Ujistil jsem ho, že občas pokutu, třeba za špatné parkování, dostanu, a že to tentokrát nechci znovu zkoušet, když už jsem na auto nezapomněl, jak se mi bohužel občas stává.

„To jste celí vy“, pravil opět v plurálu, zřejmě na adresu celé pražské kavárny. „Když se vám naskytne možnost mluvit s obyčejným slušným člověkem, nejste ochotní poslouchat jiné názory než ty vaše pravdy. Jenom rozeštváváte společnost, aniž byste poslouchali, co chce národ.“

Neměl pravdu. Uvědomil jsem si, že není nad to slyšet občas hlas vlastního lidu. Začínám konečně rozumět svému českému prezidentovi.