Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem je jedním z důsledků tekutého hněvu, který se valí západními demokraciemi. Je to obecně hněv na celý politický systém, který reprezentuje údajně neschopný či zkorumpovaný dosavadní establishment. Konkrétní důvody tohoto hněvu se mohou u různých sociálních skupin lišit, ale základní motivací voličů, kteří jsou tímto hněvem poháněni, je vyjádřit zásadní nesouhlas s údajným odtržením politických a kulturních elit od jejich problémů a vnímání světa.

Problémem volby na základě tohoto často neurčitého hněvu či nespokojenosti s celým „systémem“ ovšem bohužel je, že i důsledky takové volby jsou v případě vítězství frustrovaných jaksi „tekuté“. Viděli jsme to nedávno v případě britského referenda o vystoupení z Evropské unie. Mnoho britských voličů, kteří brexit pomohli odhlasovat, se vzápětí začalo divit důsledkům, které neočekávali. Jejich neurčitý hněv vůči systému, jehož špatné fungování měla mít na svědomí v britském případě Evropská unie, spustil řetěz politických a ekonomických událostí, které ve svém rozhořčení a touze nandat to „systému“, nepředvídali.

Zvolení Donalda Trumpa má podobné rysy. I on se svezl na vlně odporu vůči údajně nefunkčnímu systému, který je znám v politickém žargonu jako „Washington“. Ač coby známý podnikatel z bohaté rodiny je sám nepochybně produktem kapitalistického establishmentu, situoval se do role zachránce všech, kteří se cítí zrazeni politickými elitami.

Povaha moderních médií, která jsou fascinována podobnými paradoxy i skandálností chování mnohých celebrit, napomohla tomu, že se Trumpova kampaň stala jakousi reality show, v níž se miliardář mohl stát mluvčím mas rozhněvaných na „systém“, jehož je sám ukázkovým produktem.

Hněv a hranice

Trump přitom nebyl ani nijak originální. Jako všichni současní populisté pracoval se směsicí velkohubosti a jednoduchých řešení, která odrážejí hlavní zdroje odporu rozhněvaných mas proti establishmentu.

Tyto zdroje mohou být socioekonomické nebo kulturní povahy, ale mají společného jmenovatele v podobě úzkosti velkých skupin obyvatel z dopadů globalizace. Tyto dopady mohou mít různé podoby: odliv pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích do levnějších destinací, rostoucí nerovnosti, masový příliv migrantů (jejichž asimilaci úplně nezvládá ani pověstný tavicí kotel americké demokracie), nebo z tlak na zrovnoprávňování nejrůznějších menšin.

Různé sociální skupiny v různých místech USA mohou pociťovat jako určující pro jejich životní situaci ten či onen druh dopadů globalizace, ale všechny spojuje pocit ohrožení a povědomí, že se v USA pod náporem globalizace něco zásadně mění. A to tak, že je tím ohrožen dosavadní sociální status mnoha lidí—zejména těch, kteří patří k bílé většině, s níž je spojován úspěch Spojených států jako úspěšné liberální demokracie a globální velmoci.

Zároveň se pod náporem nových médií, technologií a vědeckých objevů hroutí dřívější přehlednost světa. A aby věci nebyly málo komplikované, je onen pověstný „bílý, méně vzdělaný muž“, který tvořil jádro Trumpových voličů, ohrožován rychlou emancipací amerických žen, které se v posledních desetiletích zbavovaly různých nástrojů patriarchální kontroly.

I proto Trump našel nadšené obecenstvo, když nabídl jako svůj program odmítání „politické korektnosti“ v podobě útoků na ženy, na stále více asertivní menšiny, na migranty i na globalizaci. Nebo když ujišťoval svoje voliče, že dokáže obnovit s pomocí izolacionismu, lepších podmínek pro USA ve světovém obchodu i opatření k návratu tradičních pracovních pozic do USA onen typ lesku, kterého si USA užívaly v prvních desetiletích po 2. světové válce.

Co těmto voličům nesdělil, je, že jelikož řada dnešních problémů USA, stejně jako ostatních západních demokracií, je generována globálními výzvami dalece přesahujícími národní hranice, jakož i patologiemi globálně fungujícího kapitalismu bez politické kontroly, skoro žádný z jeho slibů nelze už uskutečnit jen národními prostředky. A to dokonce ani v nejmocnější zemi světa.

Jinými slovy, voliči se hněvají na „systém“ i kvůli bezmocnosti politiků v národních státech při řešení globálních problémů „lokálními“ politickými prostředky. Trumpův slib, že problémy způsobené především dopady globalizace vyřeší tak, že Ameriku opevní proti světu (čehož je symbolem i jím navrhovaná zeď mezi Mexikem a USA), je v tomto kontextu pravým opakem toho, co by snad mohlo pomoci—tedy přinejmenším přivedení globálně fungujících trhů pod nějakou formu globální politické správy.

Selhání demokratů

Trump byl oficiálně kandidátem Republikánů, tedy americké pravice, z nichž mnozí se od něj ale distancovali. I nemálo tradičních republikánů raději volilo Trumpovu soupeřku, demokratku Hillary Clintonovou. Volby tak nakonec vyhrál do velké míry kvůli tomu, že značný počet voličů, zejména z dříve průmyslových oblastí, kteří dlouhodobě volili demokraty, nakonec uvěřil právě jemu.

Neschopnost Demokratické strany oslovit tyto voliče souvisí nejen s tím, že se strana stala v jejich očích především představitelkou „vítězů“, nikoliv „poražených“ globalizace, ale také s tím, že Clintonová byla mnohem méně schopná artikulovat jejich obavy a nabízet řešení. Mnohem více se zaměřila na obhajobu práv menšin, což by samo o sobě bylo v pořádku. Až na to, že mnozí bílí voliči z oblastí zasažených odlivem celých průmyslových odvětví za hranice USA, kteří dříve volili demokraty, ale nakonec vynesli Trumpa do Bílého domu, měli a mají pocit, že právě rostoucí práva různých menšina neregulovaná migrace ohrožují jak jejich sociální status, tak možnosti uspět ve stále tvrdší soutěži o práci.

Demokraté tedy nezvládli nalezení rovnováhy mezi právy nejrůznějších menšin, které tradičně i nově hájí, a svými tradičními voliči, kteří se tímto procesem zrovnopravňování menšin i migrací cítí ohroženi. Těžko říct, zda by v této situaci byl lepším kandidátem Demokratické strany Bernie Sanders, který přeci jen kvůli svému silnému odporu k establishmentu „zleva“, oslovoval i mnohé z tradičních voličů demokratů, v jejichž očích byla Clintonová nikoliv řešením jejich problémů, ale jejich zdrojem. Je pravděpodobné, že Sanders by pravděpodobně dosáhl lepších výsledků ve státech tzv. rezavého pásu, jako je Michigan, kde v primárkách Clintonovou porazil.

V obecnější rovině je zřejmé, že Demokratická strana ztratila ve velkém tradiční levicové voliče, především z řad ohrožené dělnické třídy. Na obranu amerických demokratů lze ale říct, že tyto voliče ztrácí ve prospěch nacionalistických populistů stále více i evropská levice. Je tedy možné, že dobré řešení neexistuje. Strany demokratické levice, k nimž patří i americká Demokratická strana, prostě nemohou úplně opustit svůj kosmopolitní rozměr a zavrhnout v zájmu záchrany dělnických profesí, jež se odlévají do zemí, jako je Čína, Indie nebo Mexiko, globalizaci. Ztratili by tak pro změnu městské liberální voliče.

Navzdory těmto obtížím v hledání nové orientace, která dnes sužuje všechny západní levicové strany, je ale zřejmé, že Demokratická strana si značně ublížila, když místo Clintonové coby skutečného symbolu dnes neoblíbeného establishmentu nebyla schopná vygenerovat atraktivnějšího kandidáta. Mohla to přitom být také žena.

Důsledky Trumpova zvolení

Zvolení Trumpa legitimizovalo politický slovník a metody politického boje, které byly dříve nepředstavitelné. Navíc zvolení Trumpa do funkce amerického prezidenta nevyřeší skoro žádný z problémů, které učinil centrálními tématy svojí kampaně. A to ze dvou hlavních důvodů.

Za prvé, Trump během kampaně jako typický populista nasliboval věci, které není schopen splnit. Kupříkladu jeho plány postavit obří zeď po celé délce hranice USA s Mexikem, za jejíž stavbu prý donutí zaplatit Mexiko, jsou zcela mimo ekonomickou a politickou realitu, jakkoliv v kampani mohl takový slib sehrát symbolickou roli.

Plány vrátit zpět do USA pracovní místa, která v tradičních odvětvích odtekla v ekonomicky globalizovaném světě do levnějších destinací, jsou též vesměs neuskutečnitelné. Americké firmy odešly do těchto destinací z důvodů lepších zisků, čemuž by měl podnikatel jako Trump rozumět. Ani penalizace v podobě cel či poplatků uvalených na americké firmy na dovoz produktů vyrobených levně v zahraničí zpět do USA, nepřinutí většinu z nich, aby začaly podnikat opět v USA, kde je práce řádově dražší než v destinacích, kam se odstěhovaly.

Trump bude mít problémy i se slíbenou revizí již uzavřených smluv o volném obchodu, protože k tomu bude potřebovat i součinnost jiných zemí. Jednostranné vypovězení takových smluv může zase USA ekonomicky poškodit.

Jeho sliby, že zajistí pořádek a omezí migraci jak ilegálních migrantů, tak muslimů, též narazí na překážky. Ke změnám migrační politiky bude potřebovat Kongres, přičemž pokusy limitovat lidská práva některých vybraných skupin nepochybně narazí. A zajištění větší vnitřní bezpečnosti zase stojí v cestě Trumpův benevolentní postoj ke prodeji zbraní.

Právě sliby v této oblasti jsou dobrým příkladem problémů mnoha populistů. Často slibují jedním dechem věci, které jsou vzájemně protikladné.

Za druhé, Trump nemůže žádnou významnou změnu uskutečnit bez spolupráce s republikánskými většinami v obou komorách Kongresu. Bude si tedy muset udobřit tu část Republikánské strany, kterou během kampaně urážel, což ovšem u jeho voličů poškodí jeho obraz bojovníka s politickým „establishmentem“.

S tím bude muset spolupracovat anebo se přímo stát jeho součástí, pokud bude chtít jako prezident uspět i v jiných oblastech. Kupříkladu v zahraniční a bezpečnostní politice, v nichž též sliboval významné, jakkoliv často jen mlhavě formulované změny.

Americký politický systém je velmi komplikovaný a má v sobě zabudovánu velkou setrvačnost, takže reálné je spíš to, že se Trump přizpůsobí tomuto systému, než že tento systém rozbije či oslabí, jak sliboval. Zejména snahy zásadním způsobem změnit fungování bezpečnostního aparátu a armády, nebo změnit dlouhodobé spojenecké závazky USA, by nepochybně narazilo do zdi „establishmentu“, která by se v tomto případě ukázala být mnohem tvrdší, než si Trump coby nepolitický outsider představoval.

Trumpovo zvolení také povede k radikalizaci některých sociálních skupin. To by se stalo i případě, že zvolená by byla Clintonová, protože Trumpova prohra by radikalizovala jeho příznivce.

Trumpova výhra je ale políčkem jiným skupinám: etnickým a dalším menšinám i sociálním skupinám, které od 60. let postupně v boji za rovnoprávnost získávaly nová práva. Během své kampaně urážel či ponižoval ženy, Hispánce i muslimy. Na povrch vyšla jeho rasistická minulost ve vztahu k Afroameričanům. Všechny tyto skupiny se nyní budou aktivizovat, přičemž budou mít na své straně i nemalou část médií, kterým Trump také vyhlásil válku.

Americká společnost tedy zůstane rozštěpená, přičemž ta její část, která si od Trumpova zvolení slibuje, že bude mít po letech ignorování svých problému „establishmentem“ konečně hlas, pravděpodobně brzy zjistí, že většinu toho, co jí Trump nasliboval, nemůže jako prezident splnit, a že frustrace této části společnosti jen využil jako výtah k moci. Ameriku, a spolu s ní celý svět, čekají s velkou pravděpodobností nemalé turbulence.

Pravda, Sk, 12.11.2016