Po překvapivém zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem se zrodila nová komentátorská disciplína spočívající převážně v odhadování toho, jak si Trump bude v roli hlavy státu nejmocnější země světa počínat. Ve většině případů ovšem jak nejrůznější předpovědi Trumpových budoucích skutků, tak postoje k němu, vyjevují více jak o ideovém zázemí tak o možných vlastních ambicích autorů takových předpovědí, než o tom, jak bude Trump skutečně vládnout.

Trumpologie je zatím obsahově poněkud prázdné odvětví, hraničící s jasnovidectvím. Trump totiž ve volební kampani slíbil řadu věcí, které nemůže nikdy splnit, a dokonce už v prvních prohlášeních po svém zvolení naznačuje, že je ani plnit nemíní. I mnozí jeho voliči musejí být zmatení.

Možná by nemuseli, kdyby jako diváci, často bez potřebného kritického odstupu, ochotně netleskali kampani, která se nesla v duchu obsahově prázdné reality show. Teď ovšem Trump bude z reality show nucen vystoupit do reality. A ta má poněkud jiné parametry včetně skutečnosti, že prezident Trump bude muset vyjít právě s oním establishmentem, který kandidát Trump chtěl rozmetat.

V převládající nejistotě nad tím, jak moc se prezident Trump bude lišit od velkohubého a pravidly nesvázaného kandidáta Trumpa, je tudíž poněkud komické, když třeba český prezidentský poradce Hynek Kmoníček napíše obsáhlé rádoby seriózní pojednání o tom, v čem všem by mohlo zvolení Trumpa prospět nám i světu. Mnohem více než realistický odhad Trumpových prezidentských aktivit se do takového pojednání totiž promítají ambice českého Hradu, a nejspíš i Kmoníčkovy vlastní.

Jelikož pan Kmoníček míří coby velvyslanec do Spojených států, nelze se bohužel ubránit pocitu, že jeho pozitivní hodnocení možných budoucích kroků Trumpa, který ještě reálně jako prezident neměl možnost nic vykonat, je jen snahou vstoupit do velvyslaneckého postu v uctivém předklonu, který snad konečně současnému českému prezidentovi pomůže k přijetí v Bílém domě. Koneckonců i sám prezident hlasitě přivítal Trumpovo zvolení, přičemž není vůbec jasné, z čeho pramenil jeho optimismus, ponecháme-li stranou jeho jistý obdiv k politikům s autoritářskými sklony.

V hodnocení Trumpa se po jeho zvolení nepřekvapivě setkáváme s českým oportunismem. I někteří komentátoři a politici, kteří před volbami mínili, že lepší by pro svět i pro Česko by bylo zvolení Hillary Clintonové, už kvůli její předvídatelnosti, se nyní proměnili v „trumpovce“, kteří těm z nás, kdo si stále myslí, že je dobré mít se na pozoru před politikem, který porušil ve volební kampani veškerá myslitelná pravidla politické slušnosti a je dosti nepředvídatelný, dávají lekce v údajném politickém realismu.

Pokud by tyto lekce spočívaly jen v konstatování, že americké volby nějak dopadly, a my musíme realisticky pracovat s jejich výsledky, bylo by to zcela pořádku. Jenže někteří čeští komentátoři a politici mají nyní tendenci tvrdit, že jde vlastně o vítězství určitého nového hodnotového systému, který je zaslouženou fackou hodnotám i těžkopádnosti liberální demokracie. Co na tom, že Trump nezvítězil v celkovém počtu hlasů napříč USA, takže o nějaké facce se dá je těžko mluvit.

Smutnější je, že, jak už to u nás chodí, mnozí z těchto lidí ještě nedávno skloňovali pojmy, jako jsou liberální demokracie či politická kultura ve všech pádech. Nyní si mnozí místo obrany liberálních hodnot v Evropě proti „trumpismu“ otevřeně přejí, aby Trumpovo vítězství pomohlo podobným politikům v Evropě. Realistický pohled na to, jak by taková Evropa fungovala, nám ovšem nenabízí. Možná proto, že skutečně realistický pohled na to, jak by fungovala Evropa nacionalistů, není moc povzbudivý.

ČRo Plus, 23.11.2016