V románu Spiknutí proti Americe nabízí Philip Roth příběh z alternativní historie. Ukazuje, kam se mohly USA vydat, kdyby v prezidentských volbách v roce 1940 kandidoval proti demokratovi Rooseveltovi lidový hrdina, pilot Charles Lindbergh, který jako první přeletěl Atlantik.

Z reálné historie víme, že Roosevelt porazil republikána Wendella Willkieho, a pod jeho vedením Spojené státy nakonec po japonském útoku na Pearl Harbor vstoupily do druhé světové války na straně zemí napadených Adolfem Hitlerem a Japonskem. V Rothově románu ale vyhraje volby antisemitský a izolacionistický populista Lindbergh, jenž s Německem a Japonskem uzavře pakt o neútočení. V USA i ve skutečnosti panovala před válkou nemalá míra antisemitismu a žily zde početné německé a japonské menšiny, jejichž části sympatizovaly s politikou svých mateřských států. V Rothově alternativní historii tak američtí Židé čelí hrozbám, které se v zemi svobody mohly zdát jen hypotetické.

„Spiknutí proti Americe je cvičením v historické imaginaci,“ napsal Roth. „Ale poslední slovo mají dějiny. A dějiny se odehrály jinak.“ Ono spiknutí se v roce 1940 nekonalo, jenže – jak připomenul Štepán Steiger, který román pro Právo recenzoval – „co by bylo, kdyby je hra, která vypráví o minulosti jako riziku budoucnosti“.

V případě zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem se odehrálo cosi, co mnohým může připadat také spíš jako alternativní historie. První ženskou kandidátku na úřad prezidenta v amerických dějinách, demokratku Hillary Clintonovou, která měla podle naprosté většiny předvolebních průzkumů a analýz zvolení téměř jisté, porazil muž, který v roli mluvčího slábnoucí vrstvy dříve dominantní „bílé“ protestantské Ameriky nešetřil populistickými sliby, xenofobií vůči menšinám a migrantům ani útoky na ženy a jehož některé minulé postoje k Afroameričanům nelze označit jinak než jako rasistické.

Lidé, kteří četli Rothův román a byli vyděšeni tím, co se v něm děje, ho nakonec mohli s jistou úlevou odložit s tím, že šlo o fikci. Nyní se však alternativní historie stala skutečností. Navíc se zdá, že ani slavný romanopisec se svou bujnou fantazií si nedokázal představit, že by prezidentské volby mohl vyhrát neurvalý hulvát sprostě urážející své oponenty a celé sociální skupiny. Lindbergh je ve Spiknutí proti Americe spíše plachý muž. Co z jeho zvolení činí skutečné nebezpečí, jsou jeho sympatie k Hitlerově rasistické politice. Trump vyhrál volby pomocí slovníku a gest, které by Rothův román učinily nevěrohodným.

Co se za dvanáct let od vydání tohoto díla změnilo, že je na realitu krátká i Rothova fantazie? Kdo jsou lidé, jejichž hlasy vynesly Trumpa do prezidentského úřadu? A jaké společenské, politické a mediální mechanismy to umožnily?

Dlouhotrvající rozštěpení Ameriky na liberální a konzervativní části, které politicky reprezentují demokrati a republikáni a které se promítá i do geograficko-politického dělení USA na tradičně „modré“ (demokratické) a „červené“ (republikánské) státy, je dáno různým vztahem k modernitě. Více než ekonomika do něj promlouvá vztah k tzv. tradičním hodnotám a ke kosmopolitní kultuře. S jistým zjednodušením lze říct, že zatímco „červená“ Amerika je hlavně venkovská i parochiální a ve vztahu ke světu mimo USA provinční, v té „modré“, kam patří také největší americká města, mají navrch liberálně ladění kosmopolité otevření globalizaci.

Některé státy jsou svou mentalitou spíše „červené“, ale volily dosud „modře“, protože jejich části tvořily industriální páteř Ameriky a Demokratická strana byla přirozeným mluvčím dělnické třídy. To dnes přestalo platit. Trump demokratům přebral většinu bývalých nebo současných dělníků i malých podnikatelů ve státech, které se v důsledku globalizace staly v posledních desetiletích známé jako „rezavé pásmo“.

To, co dnes rozděluje Ameriku, jsou dopady globalizace – od masové migrace až po odliv tradičních pracovních míst v průmyslových odvětvích do zahraničí – a také rychlý proces zrovnoprávňování nejrůznějších menšin zdánlivě na úkor dosavadní většiny a s pomocí jazyka i symbolů, proti nimž se část Američanů bouří jako proti umělé „politické korektnosti“.

Obojí vytvořilo nejen v USA, ale na celém Západě v nemalých segmentech společnosti pocit ohrožení. Ten se přetavil do podoby tekutého hněvu, který nemá pevné cíle a kontury. Je to v nejobecnějším slova smyslu hněv vůči systému, systému, který – jak se zdá – přestal fungovat a reprezentovat zájmy svých občanů.

Onen establishment, představovaný dosavadními politickými a intelektuálními elitami, je v tom ale tak trochu nevinně. Sám je totiž bezmocný, když se neúspěšně pokouší řešit stále větší množství výzev ekonomicky a technologicky globalizovaného světa jen lokálními prostředky. Návrhy části elit, že ke spoutání globalizace, která působí nerovnosti, dislokace a komunikační zmatek, je zapotřebí globalizovat také politiku, narážejí na odpor právě těch voličů, kteří jsou globalizací nejvíce postižení. Ti odmítají složitá vysvětlení a slyší jen na hesla, která evokují minulost. Je to tedy začarovaný kruh.

Sociologická data ukazují, že Trumpa vynesli do prezidentského úřadu méně vzdělaní starší běloši žijící mimo velká městská centra, pro něž je složité chápat revoluční změny v současném světě v širším kontextu. Chtějí zpět časy, kdy byli páteří americké industriální ekonomiky a kdy jim jejich status bílé většiny zaručoval důstojné společenské postavení, o které nemuseli soutěžit s menšinami a migranty.

Jakkoliv je pro liberální část Ameriky šokující, že nakonec zvítězil samozvaný mluvčí tekutého hněvu proti establishmentu, jehož je paradoxně miliardář Trump v ekonomické rovině ztělesněním, je mylné vynášet soudy o revoluční změně v podobě porážky globalizace a liberálního hnutí, které slyšíme jak od některých šokovaných liberálních intelektuálů, tak od Trumpových politických souputníků.
Stejně jako v případě britského referenda o vystoupení z EU i v amerických volbách převážila strana strachu z prudce se měnícího světa jen těsně. Tato „kontrarevoluce“ proti globalizující se a stále méně přehledné a srozumitelné modernitě v podání postarších – ještě nedávno se svou situací a relativní přehledností světa poměrně spokojených – lidí není zásadní změnou globálněmodernizačního paradigmatu, který se postupně prosadil po pádu bipolárního světa. Ve věkové skupině od 18 do 25 let Clintonová s Trumpem prohrála jen v pěti státech. Zdá se, že mladší generace, která už vyrostla v prostředí globalizujícího se světa, vnímá nejrůznější prudké změny a jejich socioekonomické důsledky méně katastroficky než generace jejich rodičů a prarodičů. Částečně jistě i proto, že je mobilnější a stále schopná se sama měnit.

Možná ještě zajímavější než různé sociokulturní a ekonomické příčiny je mechanismus Trumpova zvolení. Všechny americké prezidentské kampaně v moderní historii, zejména od nástupu televize, se odehrávaly v prostředí mediální pompy. Trumpova kampaň se ale od počátku odvíjela coby reality show, jež navázala na jeho skutečnou TV show The Apprentice, v níž se adepti na pozici v byznysu snažili miliardáře v roli soudce přesvědčit o svých kvalitách, aby byli mnozí nakonec Trumpem s po užitím stejně agresivního jazyka a výrazů, k nimž se uchýlil v kampani, „vyhozeni“. Trumpův rozsudek You’re fired! se stal zavedenou americkou „hláškou“.

V reality show, v niž se proměnila celá jeho kampaň, pak byla porušena téměř všechna myslitelná pravidla politické kultury. Vulgarity, urážky a záměrné překračování i mírnějších mezí politické korektnosti vytvořily spolu se stylem Trumpova vystupování, včetně projevů neverbální komunikace, amalgám, jenž byl navzdory opakovaně vyjadřované morální panice ze strany expertů a serióznějších komentátorů pro média neodolatelný. Ta byla přes svou údajnou preferenci Clintonové k Trumpovi přitahována jako můra ke světlu a jenom množstvím prostoru, jež mu poskytla, vlastně jeho kampaň spolufinancovala.

A Trump nabídl ještě další vlastnost, která mu pomohla vyhrát volby. Strefil se – už svým zjevem a spasitelským poselstvím – do mentality nemalé části Američanů, kteří jsou odchovaní nejen reality shows, ale také hollywoodskou kulturou.

Ukázalo se, že v případě vystrašených a zmatených sociálních skupin obyvatel ve státech, kde v podstatě neexistuje „vysoká“ kultura a lidé konzumují převážně jen televizní a hollywoodskou zábavu, je nejúčinnější strategií postavit se do role komiksového supermana, který zařídí změnu prostě proto, že to dokáže. Absence skutečného programu a velikášské sliby tento obraz jen posilovaly. Nemluvě o tom, že sám Trump vypadá jako postava namalovaná nějakým autorem komiksů.

Rostoucí splývaní virtuální reality a skutečnosti v západním světě, kde stále více z nás i kvůli své situaci do virtuální reality ochotně utíká, přispívá také ke stále menší schopnosti vidět reálné důsledky našich politických rozhodnutí. V politice dnes vítězí ti, kdo v postmoderním světě mediálních zkratek a symbolů prosadí svůj narativ, jakkoliv může být vylhaný nebo „post-faktický“. Důležitější než slova jsou obrazy a důležitější než obrazy normálnosti jsou ty, které šokují a realitu nějak přesahují.

Tekutý hněv valící se západními demokraciemi je v mnohém odrazem tekutosti moderních médií a virtuálního světa. Nadějí na vystřízlivění a překonání této nebezpečné fáze západních politických dějin je, že i výsledky politiky, jež zneužívá tekutý hněv, bývají jaksi „tekuté“ a nakonec se obracejí i proti těm voličům, kteří na takovou politiku vsadili. Nejenže Trump nemůže reálně prosadit většinu ze svých bombastických slibů, ale brzy se též ukáže, že je sice schopen způsobit lecjakou kalamitu, ale obecně prezident nemůže v americkém politickém systému s jeho obrovskou setrvačností beztrestně hrát roli komiksového supermana, jenž nemusí ctít pravidla hry.

Kdyby dnes Roth napsal Spiknutí proti Americe II s Trumpem v hlavní roli, zřejmě ani on by příštího prezidenta nemohl vylíčit jako někoho, kdo samojediný rozbije složitá pravidla systému vládnoucího dnes jak v USA, tak více méně globálně. Čtenáři by mu neuvěřili.

Právo-Salón, 24.11.2016