Rozhodnutí Velké Británie jít cestou takzvaného tvrdého brexitu a zvolení nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, který nepodporuje jednotu Evropské unie a NATO vidí jako zastaralou alianci, poslouží jako katalyzátor, jenž urychlí další vývoj v Evropě. Unie se bude muset rozhodnout, a to po měrně brzy, zda se v reakci na dění v USA a Velké Británii vydá cestou větší integrace.

Pokud tak neučiní, je možné předvídat dva scénáře vývoje. Buď pokračování současného stavu, v němž unie drží pohromadě setrvačností a silou již přijatých závazků, ale v krizích není schopná jednat rezolutně a flexibilně, což ovšem není stav, který lze prodlužovat donekonečna. Anebo pozvolný rozpad v podobě postupného odchodu jednotlivých zemí následujících příklad Velké Británie.

Lze si představit i scénář, v němž se od unie oddělí některé země, které pod vedením nacionalistických stran dospějí k závěru, že členství pro ně není ekonomicky či politicky výhodné, zatímco ty země, které chtějí ve spolupráci pokračovat, se rozhodnou pro další integraci.

Jisté je, že unii se rychle krátí čas, během kterého mohla jen tak přešlapovat. Nově zvolený americký prezident Donald Trump neskrývá přesvědčení, že pro prosazování amerických zájmů by byla pro USA lepší Evropa národních států, s nimiž mohou USA spolupracovat na základě podmínek, které budou z pozice síly diktovat především ony. Evropskou unii vidí spíše jako těžkého ekonomického soupeře než jako spoluhráče.

A v blízké budoucnosti se opravdu rozhodne, zda v Evropě zvítězí odstředivé politické síly, které se zdají být nyní na vzestupu, anebo v reakci na jednání Trumpa, který, zdá se, nadřazuje dobré vztahy s Ruskem spolupráci s jednotnou Evropou, se Evropská unie semkne.
Netřeba zdůrazňovat, že to, jakou cestou se Evropská unie vydá, bude také záležet na tom, , zda se „tvrdý brexit“, tak jak ho nastínila britská premiérka Theresa Mayová, promění v ekonomický úspěch anebo spíše v neúspěch, doprovázený vážnými politickými turbulencemi ve Spojeném království, kupříkladu v podobě pokusu Skotska získat nezávislost.

Rok 2017 bude v tomto směru klíčový, protože to, kam se EU vydá, bude dost záležet na výsledcích prezidentských voleb ve Francii a na výsledcích parlamentních voleb v Nizozemsku a Německu. Vydá-li se v případě vítězství spíše proevropských sil směrem k větší integraci, je pravděpodobné, že vznikne silný tlak na revizi současných evropských smluv. A že tento tlak může být natolik silný, že váhající země dostanou na vybranou: buď se připojí nebo zůstanou vzadu, popřípadě úplně mimo.

Pokud by se Evropská unie postupně rozpadla, stanou se jednotlivé země, zejména ty menší, míčky v globálním ping pongu. Obrazně řečeno si je budou podle vlastníc potřeb mezi sebou podávat nejen USA a Rusko, ale i největší státy současné EU, zejména Německo. A nezapomínejme na kolébku ping pongu Čínu.

Evropa má ještě stále na vybranou, kam vykročí. Za rok už tomu tak nemusí být. Doufejme, že v té době nebudeme místo analýz reformních kroků směřujících k větší akceschopnosti unie muset psát politické nekrology.

ČRo Plus, 19.1.2017