Jakou rychlostí pojede Česká republika
Jedním z rysů probíhající volební kampaně v České republice je, že oč méně se racionálně věnuje tématům, která budou mít pro budoucnost naší země zásadní význam, o to víc se věnuje hře s umělými emocemi. Čile se tak obchoduje se strachem z hrozeb terorismu a uprchlické kalamity, které už několik let zůstávají—a s velkou pravděpodobností i do budoucna zůstanou--v českém případě jen virtuální.
A zároveň se skoro nemluví o zcela reálné hrozbě, že se Evropská unie, na které naše země ekonomicky víceméně zcela závisí, rozdělí na tvrdé jádro a zbytek. Politická diskuze se tak odehrává mimo reálný politický kontext, jímž je naprosto reálná hrozba, že pokud Česká republika skončí v rozjíždějícím se projektu dvourychlostní EU na periférii, budeme se potýkat s řadou velmi negativních dopadů.
Buďme konkrétní. Česká média jsou plná zpráv o tom, že se konečně začaly po delším ekonomickém růstu zvyšovat průměrné mzdy, nebo že máme nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii. Skutečnost, že tento pozitivní vývoj je do značné míry možný především zásluhou značné integrace české ekonomiky do té evropské, zejména do eurozóny, kam míří více než 80 procent českého exportu, se zmiňuje obvykle jen jako poznámka pod čarou.
Místo toho, aby se ale vedla před volbami zásadní debata o tom, jak náš vztah s eurozónou, na níž závisí naše ekonomická budoucnost, prohloubit, politické strany se tomuto tématu buď vyhýbají, anebo odbojně deklarují, že přijetí eura, k němuž jsme se zavázali při přistoupení k EU před čtrnácti lety, bychom se měli různými způsoby bránit.
To vše se děje v situaci, kdy německo-francouzský tandem otevřeně mluví o vytvoření tvrdého jádra unie okolo eurozóny. Na stole jsou návrhy, aby eurozóna měla svůj vlastní, nemalý rozpočet i vlastní instituce, včetně ministra financí či dokonce parlamentu. Cílem těchto návrhů je přidat ke společné měnové politice a již částečně fungující bankovní unii i základy společné fiskální politiky. Jinými slovy: pracuje se konečně na politických krocích, které mají odstranit systémové selhání, které při spuštění projektu společné měny vzniklo. Tedy, že společná měnová oblast zemí s různou ekonomickou výkonností nemůže fungovat bez společné fiskální politiky a určité míry přerozdělování.
Druhým cílem rodícího se projektu EU „první rychlosti“ je odsunout mimo těžiště rozhodování země, které eurem neplatí a navíc často sabotují společná evropská rozhodnutí. Česká republika naplňuje v současnosti obě tyto charakteristiky, ale české politiky to nechává klidnými. Někteří dokonce bohorovně ujišťují voliče, že by na periférii nebylo tak zle.
Část politické scény na poslední chvíli alespoň přišla s nápadem, že by Česká republika mohla mít v eurozóně status pozorovatele. Jenže pouze pasivně pozorovat rozhodnutí zemí, na kterých ekonomicky v podstatě zcela závisíme, není totéž, jako spolu s nimi přímo rozhodovat. Zvlášť když půjde o rozhodnutí, která mohou mít nemalé ekonomické, politické a bezpečnostní dopady na budoucnost země.
Je vskutku pozoruhodné, že většina českých politických stran, které se jinak rády ohánějí národními zájmy, se ani nesnaží rozbíhající se změny v EU nějak reflektovat. Česká politická debata zase jednou probíhá v jakési provinční bublině, v níž jsou uměle vytvářena velká témata z virtuálních hrozeb a příslibů, zatímco zcela reálná a vskutku důležitá evropská témata, která budou mít eventuálně opravdu zásadní dopady nejen na peněženky, ale i bezpečnost každého občana, v ní téměř zcela chybí.
Někteří naši politici tvrdí, stejně jako jsme to slyšeli v minulosti, že tentokrát jde o volby skutečně naprosto zásadní, přelomové. Snaží se tak vnutit voličům pocit osudovosti jejich rozhodování nad tématy, která nabízejí. Což o to, cosi s osudového s nadcházejícími volbami spojeno opravdu je. Až na to, že osudovými se pro Českou republiku bohužel mohou stát témata, o nichž většina českých politických stran vážně vůbec nediskutuje.
ČRo Plus, 6.9.2017
A zároveň se skoro nemluví o zcela reálné hrozbě, že se Evropská unie, na které naše země ekonomicky víceméně zcela závisí, rozdělí na tvrdé jádro a zbytek. Politická diskuze se tak odehrává mimo reálný politický kontext, jímž je naprosto reálná hrozba, že pokud Česká republika skončí v rozjíždějícím se projektu dvourychlostní EU na periférii, budeme se potýkat s řadou velmi negativních dopadů.
Buďme konkrétní. Česká média jsou plná zpráv o tom, že se konečně začaly po delším ekonomickém růstu zvyšovat průměrné mzdy, nebo že máme nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii. Skutečnost, že tento pozitivní vývoj je do značné míry možný především zásluhou značné integrace české ekonomiky do té evropské, zejména do eurozóny, kam míří více než 80 procent českého exportu, se zmiňuje obvykle jen jako poznámka pod čarou.
Místo toho, aby se ale vedla před volbami zásadní debata o tom, jak náš vztah s eurozónou, na níž závisí naše ekonomická budoucnost, prohloubit, politické strany se tomuto tématu buď vyhýbají, anebo odbojně deklarují, že přijetí eura, k němuž jsme se zavázali při přistoupení k EU před čtrnácti lety, bychom se měli různými způsoby bránit.
To vše se děje v situaci, kdy německo-francouzský tandem otevřeně mluví o vytvoření tvrdého jádra unie okolo eurozóny. Na stole jsou návrhy, aby eurozóna měla svůj vlastní, nemalý rozpočet i vlastní instituce, včetně ministra financí či dokonce parlamentu. Cílem těchto návrhů je přidat ke společné měnové politice a již částečně fungující bankovní unii i základy společné fiskální politiky. Jinými slovy: pracuje se konečně na politických krocích, které mají odstranit systémové selhání, které při spuštění projektu společné měny vzniklo. Tedy, že společná měnová oblast zemí s různou ekonomickou výkonností nemůže fungovat bez společné fiskální politiky a určité míry přerozdělování.
Druhým cílem rodícího se projektu EU „první rychlosti“ je odsunout mimo těžiště rozhodování země, které eurem neplatí a navíc často sabotují společná evropská rozhodnutí. Česká republika naplňuje v současnosti obě tyto charakteristiky, ale české politiky to nechává klidnými. Někteří dokonce bohorovně ujišťují voliče, že by na periférii nebylo tak zle.
Část politické scény na poslední chvíli alespoň přišla s nápadem, že by Česká republika mohla mít v eurozóně status pozorovatele. Jenže pouze pasivně pozorovat rozhodnutí zemí, na kterých ekonomicky v podstatě zcela závisíme, není totéž, jako spolu s nimi přímo rozhodovat. Zvlášť když půjde o rozhodnutí, která mohou mít nemalé ekonomické, politické a bezpečnostní dopady na budoucnost země.
Je vskutku pozoruhodné, že většina českých politických stran, které se jinak rády ohánějí národními zájmy, se ani nesnaží rozbíhající se změny v EU nějak reflektovat. Česká politická debata zase jednou probíhá v jakési provinční bublině, v níž jsou uměle vytvářena velká témata z virtuálních hrozeb a příslibů, zatímco zcela reálná a vskutku důležitá evropská témata, která budou mít eventuálně opravdu zásadní dopady nejen na peněženky, ale i bezpečnost každého občana, v ní téměř zcela chybí.
Někteří naši politici tvrdí, stejně jako jsme to slyšeli v minulosti, že tentokrát jde o volby skutečně naprosto zásadní, přelomové. Snaží se tak vnutit voličům pocit osudovosti jejich rozhodování nad tématy, která nabízejí. Což o to, cosi s osudového s nadcházejícími volbami spojeno opravdu je. Až na to, že osudovými se pro Českou republiku bohužel mohou stát témata, o nichž většina českých politických stran vážně vůbec nediskutuje.
ČRo Plus, 6.9.2017