Prezident Miloš Zeman a jeho německý protějšek Walter Steinmeier se během návštěvy německého prezidenta v Praze neshodli v otázce přijímání uprchlíků podle kvót. Zeman po schůzce vysvětlil, že on i česká vláda jsou v odmítání kvót jednotní a dodal, že on sám má silné pochybnosti o slučitelnosti migrantů „muslimského typu“ s naší kulturou. I premiér Sobotka nedávno v rakouských médiích prohlásil, že další muslimy v České republice už nechceme.

Potíží s tímto typem prohlášení našich nejvyšších ústavních činitelů je hned několik. Především matou veřejnost tím, že volně směšují pojmy migrant a uprchlík. Migrant je člověk, který nemá na pobyt v jiné zemi automaticky právní nárok, důvody jeho migrace jsou obvykle ekonomické, a v ideálním případě by měl žádat o právo usadit se v té které zemi, ještě než do ní vkročí.

Uprchlík je člověk prchající před útlakem, obvykle politickým či náboženským, popřípadě před válečnými konflikty. Zacházení s uprchlíky je dosti přesně regulováno mezinárodním právem. O azyl by měl uprchlík žádat v první bezpečné zemi, a pokud tak neučiní, může být jinou bezpečnou zemí, kam prošel přes jiné, do první bezpečné země vrácen.

Evropská unie tento princip pro své území částečně modifikovala, když na podzim roku 2015 v reakci na uprchlickou krizi odhlasovala na zasedání ministrů vnitra, že si členské státy jednorázově rozdělí podle kvót více než sto tisíc uprchlíků, kteří se nahromadili v Itálii a Řecku. Řeč byla o lidech žádajících o mezinárodní ochranu, přičemž EU samozřejmě nikterak nezmínila, že by snad jednotlivé země mohly odmítat uprchlíky muslimské víry.

Zmínit něco takového nemohla už jen proto, že mezinárodní právo nerozlišuje lidi žádající o mezinárodní ochranu podle jejich rasy, náboženství a podobně. Když tedy čeští činitelé prohlašují, že Česká republika nechce přijímat muslimy, ocitají se na tenkém ledě. Nejenže nerespektují mezinárodní právo, ale také problematizují vlastní ústavu, která zaručuje svobodu vyznání. A islám je u nás jedním z oficiálně uznaných náboženství.

Pokud by naši nejvyšší politici jasně zdůraznili, že když jsou proti přijímání dalších muslimů, mají tím na mysli pouze ekonomické migranty, bylo možné argumentovat, že každá země má právo si svobodně rozhodnout, jakým ekonomickým migrantům povolí na svém území pobyt. Jakkoliv i pak ještě stále zbývá vysvětlit, proč se země rozhodla diskriminovat žadatele, jejichž náboženství je v České republice oficiálně povoleno, nebo proč na tu či onu pozici na pracovním trhu, kterou chce nabídnout cizincům, případně odmítne kvalifikovaného pracovníka jenom proto, že je muslimského vyznání.

Politici budou obecně argumentovat zejména kulturními odlišnostmi nebo nedostatkem pracovních dovedností. A bylo by těžké dokazovat že tímto selektivním přístupem k řízené migraci porušují právo, pokud nebudou explicitně diskriminovat žadatele jen kvůli jejich náboženství.

Když ale čeští politici volně směšují ekonomické migranty s uprchlíky, kteří jsou muslimského vyznání, tak jak to činí prezident a premiér, máme problém, jehož závažnost v očích našich partnerů v Evropské unii přesahuje dokonce i opakované odmítání uprchlických kvót, jejichž platnost potvrdil svým rozhodnutím nedávno i Evropský soudní dvůr.

Jinými slovy, kdyby se čeští politici drželi rasově a nábožensky neutrálních prohlášení, v nichž zdůrazňují, že mají politický problém se systémem kvót, bylo by vše v pořádku. Když ale Česká republika nejen odmítla vládním usnesením platné evropské rozhodnutí o kvótách plnit, a navíc český premiér a prezident svým západním partnerům vykládají, že specificky nechceme přijímat žádné muslimy (bez toho, že by alespoň pečlivě rozlišovali mezi ekonomickými migranty a uprchlíky), nemůžeme se divit, že se na naši zemi dívá evropský Západ stále více skrze prsty.

ČRo Plus, 13.9.2017