Francouzský prezident Emmanuel Macron přednesl jen dva dny po skončení německých parlamentních voleb svůj dlouho očekávaný projev o možných reformách Evropské unie. Pokud by se jeho vize naplnila, nešlo by o nic menšího než o unijní revoluci.

Macron požaduje, aby se okolo eurozóny zformovalo tvrdé integrační jádro Unie s vlastním rozpočtem, daněmi a institucemi. Zároveň by měl vzniknout společný fond pro inovace. Pro celou unii pak požaduje stanovení minimální a maximální úrovně firemních daní, aby nízké korporátní daně nebyly některými zeměmi využívány k takříkajíc nekalé konkurenci se zeměmi, které jim v rámci evropského rozpočtu přispívají dotacemi.

Francouzský prezident navrhl i celou řadu dalších opatření, jako je vznik celoevropské prokuratury, vytvoření společné civilní obrany, společného azylového úřadu i vytvoření evropských univerzit. Netajil se přitom tím, že nadále preferuje vznik vícerychlostní Evropy, v níž pomalejší země nemají zdržovat ty rychlé.

Je jasné, že ne všechny Macronovy plány jsou v současnosti realistické. Zejména výsledky německých voleb budou asi překážkou ve snahách zajistit podporu Německa, protože vznikne-li v Německu koalice za účasti liberálních Svobodných, bude kancléřka Merkelová ve vládě radikální integrační plány Macrona jen těžko prosazovat.

V českém kontextu jsou reakce na Macronův projev, jakož i dřívější reakce na ty jeho vize, které zveřejnil ještě před svým zásadním projevem, spíše skeptické nebo dokonce posměvačné. České republice by při naplnění jeho vizí hrozilo vážné nebezpečí, že bude odsunuta mimo tvrdé jádro, ale můžeme prý zůstat víceméně v klidu, protože Macron narazí na odpor Německa.

Možná ale není takové jednoznačné odmítání Macronových vizí úplně na místě. Ve svém projevu přišel s tolika novými návrhy, že si vytvořil poměrně dobrou vyjednávací pozici pro možné uskutečnění alespoň některých z nich. Nejtěžší bude asi prosadit v současnosti jím navrhované reformy eurozóny, protože by tlačily Německo k převzetí fiskální odpovědnosti za ekonomicky slabší země EU, čemuž se Německo zatím bránilo, Jenže pokud by se začalo vážně diskutovat o jeho dalších návrzích, a taková diskuze se nejspíš spustí, už to by posunulo EU k větší integraci.

V evropských smlouvách je přitom zakotveno, že rozhodne-li se skupina zemí k rychlejší integraci v některých oblastech, je to možné. Je tak docela jisté, že Macronova vize jako celek není jen jakousi papírovou vlaštovkou popsanou projevy jakéhosi snílka, jak se ironicky vyjádřil jeden český komentátor. Přinejmenším z části jeho návrhů se může stát letu schopné letadlo, a my bychom se možná měli spíše ptát, zda je Česká republika připravena do něj nasednout, nebo zůstane spolu s ostatními takzvaně pomalejšími zeměmi na zemi.

Neměli bychom podceňovat ještě jeden další zásadní aspekt Macronova vystoupení. Svým pojetím mělo mobilizovat. Francouzský prezident se pokusil postavit do jedné řady s velkými evropskými reformátory minulosti. Dobře přitom ví, že i oni nejprve se svými integračními vizemi naráželi, ale pak se leccos uskutečnilo. A dobře také ví, že v EU je po období nevýrazných, technokraticky uvažujících lídrů poptávka po vizionářích a pohybu vpřed.

Ohrnovat na jeho vizemi jako celkem nos, jak se děje okamžitě u nás, je tak možná jistým podceněním měnící se nálady v Evropě, zejména na jejím západě. Západní země úspěšně přečkaly v několika volbách nápor nacionalistů a vědí, že jejich příští útok lze nejlépe odrazit tím, že jim nedovolí EU vykreslovat jako paralyzovaný, akce-neschopný projekt.

Čeští politici a komentátoři by to měli vzít v úvahu. Macronův projev opravdu nebyl jen další papírovou vlaštovkou, která skončí v koši. Nevíme zatím, co vše se z jeho vizí uskuteční, ale neměli bychom unijní pohyb, do jehož čela se postavil, podcenit.

ČRo Plus, 27.9.2017