Češi v zajetí výjimečného stavu
Diskuze s odpůrci jakékoliv migrace muslimů do České republiky dost často končívají zdánlivě pádným argumentem odpůrců, že politika odmítání uprchlíků nás přinejmenším zatím uchránila od výjimečného stavu, jaký mají ve Francii. Opravdu bychom chtěli to, co mají tam?
Ponechme stranou, že tzv. výjimečný stav ve Francii, ač opticky jistě nic příjemného (vojáci hlídkující v ulicích, posílená přítomnost většími pravomocemi vybavené policie), se zatím nijak nechvalně neprojevil v podobě jeho zneužití proti svobodám běžných Francouzů. Zajímavější je, jak často argumentem o výjimečném stavu šermují právě Češi.
A to nikoliv Češi obecně (ti, co cestují pravidelně do Francie a na Západ, ho obvykle nepoužívají), ale Češi, kteří sami prožili 21 let ve výjimečném stavu svého druhu.
Vždyť co jiného než „výjimečný stav“ byla dvě dekády trvající okupace země sovětskými jednotkami, pro níž se ujal komunistický eufemismus „normalizace“? S tím, jak vypadá výjimečný stav v dnešní Francii, bylo toto naprosté zadušení svobody a důstojnosti lidí v tehdejším Československu nesrovnatelné. Přesto se zdá, že mnoho příslušníků zejména starší generace na tento „výjimečný stav“ občas vzpomíná s nostalgií.
Vryl se, zdá se, hluboko do mentálního vybavení mnoha lidí. A to tak hluboko, že když nastanou větší ekonomické potíže, nebo Rusko přepadne kus Ukrajiny, nebo do Evropy začnou proudit uprchlíci, mnoho našich spoluobčanů by se nejraději opět zavřelo v jakési obdobě onoho sovětskými jednotkami, pohraničníky a tajnou policií chráněném lágru, který komunismus udělal z jejich země. Jen aby byl klid a bezpečí! Ba co hůř, mnoho z nich Rusku fandí nebo se zlomyslně raduje z potíží západních zemí.
Tato přežívající (neboť hluboce zakořeněná) „normalizační“ mentalita je dnes přítomná v podobě jakéhosi přetrvávajícího „výjimečného stavu“ v myslích mnoha lidí u nás. Andrej Babiš nebo Miloš Zeman jsou se svou popularitou produkty této mentality. Nabízejí vládu „pevné ruky“, slibují vystrašenému občanstvu (které ovšem sami aktivně straší) ochranu. Ani trocha autoritářství přitom snad prý nemůže škodit: hlavně když bude klid k práci, pohodička a zdánlivě bezpečno.
Babiš navazuje na nepsanou smlouvu z dob normalizace mezi režimem a občany: vy nás necháte vládnout a obohacovat se na váš úkor, my vám zajistíme bezpečí a ucházející životní úroveň. Mnoho lidí si na to tehdy docela zvyklo a teď na to zase slyší.
Když tedy dnes leckdo mezi českými xenofoby zlomyslně či varovně poukazuje na Francii coby příklad migrace nezvládnuté prý do té míry, že v zemi je už delší dobu výjimečný stav, je třeba se na něj dívat i jako na oběť jiného, mnohem drastičtějšího výjimečného stavu, který zlomil nemalé části českého národa páteř. Ano, Francie musela přijmout výjimečná opatření, ale Francouzi zůstávají z více než dvou třetin lidmi s otevřenou myslí, kteří se nebojí světa a jeho výzev, jak ukázaly i nedávné prezidentské volby.
Jak tomu je naopak u nás, vystihl nechtěně jeden známý český komentátor a sociolog. Ten nedávno napsal v reakci na průzkum ve zhruba dvou stovkách zemí světa, v němž se Češi umístili v odmítání migrantů čtvrtí od konce, že i kdyby tento nedostatek otevřenosti měl snad nakonec znamenat snížení ekonomické úrovně, máme u nás alespoň bezpečno.
Je to argument lidí, do nichž se výjimečný stav sovětské okupace, s jejím zdánlivým bezpečím a bezčasím, hluboce zapsal. Je to mentalita otroků, kteří neví, co si počít se svojí svobodou. A kteří mají strach ze všech větších výzev, protože ty za ně dřív řešili okupanti. Což mohli být jak ti vnější, jako byl u nás Sovětský svaz, anebo ti vnitřní, což byli obecně v celém regiónu komunisté, kteří se k vlastním zemím chovali jako okupanti (krytí sovětskou mocí).
Není náhodou, že všechny země v našem regionu, které si tímto traumatem prošly, se chovají k výzvám „velkého“ světa za národními hranicemi podobně. Jen ten, kdo to zatím nepostřehl, mohl být překvapen, že ve východním Německu byla ve volbách extrémně pravicová Alternativa pro Německo tak populární.
Post-normalizačním jevem jsou i snahy vydávat tento „angst“ ještě nedávno zotročeného regionu dokonce za projev rozumu a moudrosti. I tohoto typu komentářů na adresu „dekadentního a relativistického Západu“ jsme si za komunismu užili dost.
Francie časem svůj výjimečný stav zruší. Pod vedením prezidenta Macrona se dokonce v Evropě pokouší postavit do čela snah otevřít se velkým výzvám globalizace a rehabilitovat Evropskou unii. Zato výjimečný stav v myslích nemalé části lidí v našem regionu jen tak zrušit nepůjde.
Pravdu měl Masaryk, když kdysi řekl, že putování Židů pouští po útěku z egyptského otroctví trvalo z dobrých důvodů dvě generace. Muselo dojít ke generační obměně, protože z lidí, kteří zažili otroctví, se až na výjimky vpravdě svobodné bytosti už nestanou.
Ponechme stranou, že tzv. výjimečný stav ve Francii, ač opticky jistě nic příjemného (vojáci hlídkující v ulicích, posílená přítomnost většími pravomocemi vybavené policie), se zatím nijak nechvalně neprojevil v podobě jeho zneužití proti svobodám běžných Francouzů. Zajímavější je, jak často argumentem o výjimečném stavu šermují právě Češi.
A to nikoliv Češi obecně (ti, co cestují pravidelně do Francie a na Západ, ho obvykle nepoužívají), ale Češi, kteří sami prožili 21 let ve výjimečném stavu svého druhu.
Vždyť co jiného než „výjimečný stav“ byla dvě dekády trvající okupace země sovětskými jednotkami, pro níž se ujal komunistický eufemismus „normalizace“? S tím, jak vypadá výjimečný stav v dnešní Francii, bylo toto naprosté zadušení svobody a důstojnosti lidí v tehdejším Československu nesrovnatelné. Přesto se zdá, že mnoho příslušníků zejména starší generace na tento „výjimečný stav“ občas vzpomíná s nostalgií.
Vryl se, zdá se, hluboko do mentálního vybavení mnoha lidí. A to tak hluboko, že když nastanou větší ekonomické potíže, nebo Rusko přepadne kus Ukrajiny, nebo do Evropy začnou proudit uprchlíci, mnoho našich spoluobčanů by se nejraději opět zavřelo v jakési obdobě onoho sovětskými jednotkami, pohraničníky a tajnou policií chráněném lágru, který komunismus udělal z jejich země. Jen aby byl klid a bezpečí! Ba co hůř, mnoho z nich Rusku fandí nebo se zlomyslně raduje z potíží západních zemí.
Tato přežívající (neboť hluboce zakořeněná) „normalizační“ mentalita je dnes přítomná v podobě jakéhosi přetrvávajícího „výjimečného stavu“ v myslích mnoha lidí u nás. Andrej Babiš nebo Miloš Zeman jsou se svou popularitou produkty této mentality. Nabízejí vládu „pevné ruky“, slibují vystrašenému občanstvu (které ovšem sami aktivně straší) ochranu. Ani trocha autoritářství přitom snad prý nemůže škodit: hlavně když bude klid k práci, pohodička a zdánlivě bezpečno.
Babiš navazuje na nepsanou smlouvu z dob normalizace mezi režimem a občany: vy nás necháte vládnout a obohacovat se na váš úkor, my vám zajistíme bezpečí a ucházející životní úroveň. Mnoho lidí si na to tehdy docela zvyklo a teď na to zase slyší.
Když tedy dnes leckdo mezi českými xenofoby zlomyslně či varovně poukazuje na Francii coby příklad migrace nezvládnuté prý do té míry, že v zemi je už delší dobu výjimečný stav, je třeba se na něj dívat i jako na oběť jiného, mnohem drastičtějšího výjimečného stavu, který zlomil nemalé části českého národa páteř. Ano, Francie musela přijmout výjimečná opatření, ale Francouzi zůstávají z více než dvou třetin lidmi s otevřenou myslí, kteří se nebojí světa a jeho výzev, jak ukázaly i nedávné prezidentské volby.
Jak tomu je naopak u nás, vystihl nechtěně jeden známý český komentátor a sociolog. Ten nedávno napsal v reakci na průzkum ve zhruba dvou stovkách zemí světa, v němž se Češi umístili v odmítání migrantů čtvrtí od konce, že i kdyby tento nedostatek otevřenosti měl snad nakonec znamenat snížení ekonomické úrovně, máme u nás alespoň bezpečno.
Je to argument lidí, do nichž se výjimečný stav sovětské okupace, s jejím zdánlivým bezpečím a bezčasím, hluboce zapsal. Je to mentalita otroků, kteří neví, co si počít se svojí svobodou. A kteří mají strach ze všech větších výzev, protože ty za ně dřív řešili okupanti. Což mohli být jak ti vnější, jako byl u nás Sovětský svaz, anebo ti vnitřní, což byli obecně v celém regiónu komunisté, kteří se k vlastním zemím chovali jako okupanti (krytí sovětskou mocí).
Není náhodou, že všechny země v našem regionu, které si tímto traumatem prošly, se chovají k výzvám „velkého“ světa za národními hranicemi podobně. Jen ten, kdo to zatím nepostřehl, mohl být překvapen, že ve východním Německu byla ve volbách extrémně pravicová Alternativa pro Německo tak populární.
Post-normalizačním jevem jsou i snahy vydávat tento „angst“ ještě nedávno zotročeného regionu dokonce za projev rozumu a moudrosti. I tohoto typu komentářů na adresu „dekadentního a relativistického Západu“ jsme si za komunismu užili dost.
Francie časem svůj výjimečný stav zruší. Pod vedením prezidenta Macrona se dokonce v Evropě pokouší postavit do čela snah otevřít se velkým výzvám globalizace a rehabilitovat Evropskou unii. Zato výjimečný stav v myslích nemalé části lidí v našem regionu jen tak zrušit nepůjde.
Pravdu měl Masaryk, když kdysi řekl, že putování Židů pouští po útěku z egyptského otroctví trvalo z dobrých důvodů dvě generace. Muselo dojít ke generační obměně, protože z lidí, kteří zažili otroctví, se až na výjimky vpravdě svobodné bytosti už nestanou.