Premiér Andrej Babiš se vypravil do Bruselu, aby s představiteli Evropské unie projednal témata, která jsou z českého pohledu nejdůležitější pro naše členství v unii. Hlavním byla migrace, lépe řečeno negativní postoj České republiky k mechanismu přerozdělování migrantů v rámci EU—a to jak k migračním kvótám z minulosti (kvůli jejichž neplnění podala Evropská komise na Českou republiku žalobu k Evropskému soudnímu dvoru), tak k přerozdělovacímu mechanismu, který by se mohl stát součástí nové evropské azylové politiky.

Babiš naznačuje, že možná dosáhl určitých úspěchů—kupříkladu v otázce již zmíněné žaloby, kterou by prý snad EK mohla stáhnout. Ve skutečnosti ale k žádnému většímu průlomu nedošlo, zejména pokud jde o podobu nového evropského azylového nařízení, známého pod názvem Dublin IV. Evropská unie ve světle námitek několika zemí, které odmítají kvóty, jeho projednání a případné definitivní schválení na prosincovém summitu odložila na červen, ale od té doby nedošlo k výraznému posunu.

Babiš se snažil nejen v Bruselu, ale také před týdnem během své návštěvy v Bulharsku, které od ledna předsedá EU, přesvědčovat své partnery, že by měl být Dublin IV. schválen jednomyslně Evropskou radou—a nikoliv jako předešlé kvóty, kdy byla Česká republika spolu s dalšími třemi zeměmi přehlasována v poměru 24:4, hlasováním s využitím kvalifikované většiny. Daleko se ale zatím nedostal, protože západ EU si dobře uvědomuje, že pokud by připustil jednomyslné rozhodování, země Visegrádu, které jsou v menšině pravděpodobně zablokují přijetí jakékoliv nové azylové politiky.

V české politice má Babiš pro svůj odmítavý postoj k jakýmkoliv kvótám, jakož i obecně vůči nové evropské azylové politice podporu. Český domácí diskurz na toto téma je naprosto jednostranný. Je-li politik prakticky z jakékoliv politické strany dotázán, jak se na toto téma dívá, spustí se slovní kolovrátek o tom, jak kvóty nefungují, jak chceme pomáhat jinde, jak je třeba bránit hranice EU.
Odpovědi na otázku, proč bychom nemohli spolu s ostatními zeměmi za určitých specifických okolností pomoci s azylovým řízením v rámci evropské solidarity těm zemím, které mohou být z nějakého důvodu přetíženy náporem migrantů, se nedočkáme. Snad jen, že takové problémy se mají řešit v první bezpečné zemi, a tou mi coby země uprostřed Evropy nejsme.

Čeští politici ujišťují veřejnost, že máme v otázce odporu k nové azylové politice spojence. Když se ale ocitnou pod tlakem, musejí připustit, že Česká republika je v menšině, a že se přijetí Dublinu IV, nejspíš nepodaří zabránit. Kromě siláckých řečí, že s něčím takovým zásadně nesouhlasíme, od politiků se ale nedozvíme, jak se Česká republika zachová, bude-li znovu přehlasována. Ústupové cesty si přitom česká politika svojí hysterií okolo migrace úplně zavřela.

Babiš se pokoušel evropské představitele znejistit tvrzením, že trvání na kvótách může dál posílit protievropské síly u nás, takže vyloučit se prý nedá ani referendum o vystoupení z EU. Zdá se ale, že nečte dobře měnící se náladu ve velkých západních zemích. Tam se totiž množí návrhy, jak nespolupracující země, jako je ta naše, buď odsunout na okraj evropského dění, nebo se jich úplně zbavit.

Naše strašení „czexitem“ je tak založeno na mylném předpokladu, že by to byla pro EU obrovská rána. Ve skutečnosti se lze v soukromých rozhovorech se západními diplomaty a politiky stále více setkat s názorem, že pokud některé země na členství v EU nemají, bylo by pro unii, která má v plánu se dále integrovat, lepší je odsunout na nějakou vedlejší kolej, anebo jít vpřed úplně bez nich.

ČRo Plus, 31.1.2018