Kosovo a radar
Co spojuje Kosovo a americký radar v České republice? Odpověď: poznání, že na relativně malém státu, jako je Česká republika, v důležitých otázkách mezinárodních vztahů, záleží až v druhé řadě. Zdá se totiž, že to, zda u nás nakonec bude radar, bude záležet především na dohodě mocných: USA a Ruska. Češi by samozřejmě mohli říci „ne“, jenže vláda se vmanipulovala do situace, kdy radar už nemůže odmítnout ani v situaci, i když se o něm rozhoduje de facto v Moskvě.
Možná tato lekce mohla posloužit českým politikům i v otázce uznání nezávislosti Kosova. Vládní koalice váhá, vede se urputný spor mezi zastánci a odpůrci. Ve skutečnosti je poté, co Kosovo, s výjimkou Španělska, uznaly všechny velké evropské státy, jakož i USA, tak trochu jedno, kdy Kosovo uzná Česká republika. Její rozhodnutí už nemá na reálný stav věcí velký vliv.
Jaké z toho všeho plyne poučení pro českou diplomacii? Především je stále jasnější, že ambiciózní představy některých českých politiků, že naše země bude sólově dělat suverénní zahraniční politiku, která odráží naše specifické národní zájmy, je přinejmenším naivní. Jak v případě amerického radaru, tak v případě Kosova mohla totiž česká diplomacie mít skutečný vliv především v případě, že by o těchto otázkách jednala v rámci Severoatlantické aliance a Evropské unie.
V případě radaru Češi obešli NATO a jednali s USA bilaterálně, aby se nakonec dozvěděli, že se o radaru rozhodne v jednáních mezi USA a Ruskem. V případě možného uznání Kosova poskytla České republice úplnou „samostatnost“ samotná EU, která se nedokázala dohodnout a společném postoji. Ukázalo se, že nám ta samostatnost je dobrá tak nanejvýš symbolicky, protože s podporou největších světových hráčů Kosovo jako nezávislý stát de facto začal existovat bez ohledu na rozhodnutí české diplomacie.
Příklady amerického radaru a Kosova prostě ukazují, že pro malou zemi se jednání na vlastní pěst buď nevyplácí, anebo je pod rozlišovací schopností zemí velkých. Pokud chceme mít nějaký vliv, měli bychom proto usilovat o co nejsilnější a jednotnou EU, spíše než jí oslabovat.
Vyšlo v MF Plus, 4.4.2008
Možná tato lekce mohla posloužit českým politikům i v otázce uznání nezávislosti Kosova. Vládní koalice váhá, vede se urputný spor mezi zastánci a odpůrci. Ve skutečnosti je poté, co Kosovo, s výjimkou Španělska, uznaly všechny velké evropské státy, jakož i USA, tak trochu jedno, kdy Kosovo uzná Česká republika. Její rozhodnutí už nemá na reálný stav věcí velký vliv.
Jaké z toho všeho plyne poučení pro českou diplomacii? Především je stále jasnější, že ambiciózní představy některých českých politiků, že naše země bude sólově dělat suverénní zahraniční politiku, která odráží naše specifické národní zájmy, je přinejmenším naivní. Jak v případě amerického radaru, tak v případě Kosova mohla totiž česká diplomacie mít skutečný vliv především v případě, že by o těchto otázkách jednala v rámci Severoatlantické aliance a Evropské unie.
V případě radaru Češi obešli NATO a jednali s USA bilaterálně, aby se nakonec dozvěděli, že se o radaru rozhodne v jednáních mezi USA a Ruskem. V případě možného uznání Kosova poskytla České republice úplnou „samostatnost“ samotná EU, která se nedokázala dohodnout a společném postoji. Ukázalo se, že nám ta samostatnost je dobrá tak nanejvýš symbolicky, protože s podporou největších světových hráčů Kosovo jako nezávislý stát de facto začal existovat bez ohledu na rozhodnutí české diplomacie.
Příklady amerického radaru a Kosova prostě ukazují, že pro malou zemi se jednání na vlastní pěst buď nevyplácí, anebo je pod rozlišovací schopností zemí velkých. Pokud chceme mít nějaký vliv, měli bychom proto usilovat o co nejsilnější a jednotnou EU, spíše než jí oslabovat.
Vyšlo v MF Plus, 4.4.2008