Prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho, ačkoliv Pocheho nominace byla oficiálně předložena již jmenovaným premiérem Andrejem Babišem spolu s nominacemi ostatních ministrů jeho nové vlády. Ústava přitom jasně říká, že prezident na návrh premiéra jmenuje členy vlády. O tom že by prezident mohl navržené členy vlády odmítnout z politických či osobních důvodů v ní nestojí ani slovo.

Premiér Babiš bohužel už dopředu oznámil, že se neobrátí na Ústavní soud s tzv. kompetenční žalobou. Důvody neznáme, lze jen spekulovat, že nechce poškodit svoje vztahy se Zemanem, který varoval, že podání kompetenční žaloby by jeho vztahy s premiérem v příštích pěti letech značně ochladilo.

Je to velká chyba, protože v celé věci by měly být osobní vztahy druhotné. Jde o princip. Rozhodnutí Ústavního soudu v této věci by totiž nejen konkrétně určilo, zda má současný prezident právo odmítnout jmenování Miroslava Pocheho, ale zda má právo postupovat tímto způsobem obecně. A nejen on, ale i příští prezidenti.

Není to bohužel poprvé, co prezident Zeman balancuje na hraně Ústavy. Začalo to už jeho jmenováním takzvané vlády odborníků v roce 2013, pro níž nehledal podporu v Poslanecké sněmovně. Navzdory tomu, že takto jmenovaná vláda nedostala důvěru Sněmovny, vládla dlouhé měsíce.

Když se pak navzdory Zemanovým výhradám koalice zformovaná po předčasných volbách na podzim roku 2013 domluvila, že premiérem bude předseda vítězné sociální demokracie Bohuslav Sobotka a následně se dohodla i na složení vlády, Zeman týdny jmenování vlády zdržoval. Učinil tak teprve když se v Senátu začala rodit iniciativa poslat celou věc k ústavnímu soudu.

S ústavou si Zeman pohrával i v roce 2017, kdy se premiér Sobotka rozhodl odvolat Babiše z koaliční vlády. Prezident nejprve tvrdil, že to není možné proto, protože podle koaliční smlouvy se prý na tom musejí dohodnout koaliční strany. Když posléze uznal, že koaliční smlouvu nelze nadřazovat ústavě, avizoval, že Babišovo odvolání bude blokovat. Premiér Sobotka bohužel místo toho, aby si za odvoláním stál a poslal spor k Ústavnímu soudu, nabídl svoji vlastní rezignaci. To podle ústavy znamená pád celé vlády, ale i zde si Zeman postavil hlavu, a chtěl vyměnit pouze premiéra. Sobotka nakonec svojí nabídku stáhl a donutil prezidenta pod hrozbou ústavní stížnosti, aby Babiše odvolal.

K těmto přešlapům lze přidat i Zemanovo odmítání jmenovat některé profesory. To, že je prezident má jmenovat poté, co řádně proběhlo na příslušné univerzitě řízení o udělení profesury, je stanoveno zákonem, nikoliv Ústavou, ale Zemanův přístup v této věci dokresluje širší problém: Zeman má zato, že prezident není ani v případech, kde to zákony nebo ústava předpokládají, jen jakýsi nejvyšší notář.

Lze zaslechnout argumenty, že Zeman je prvním přímo zvoleným prezidentem, což poněkud mění prezidentovo postavení v ústavním systému. Potíž s touto argumentací je, že se sice opravdu změnil způsob volby prezidenta, ale nikoliv vymezení jeho pravomocí v ústavě a dalších zákonech. Zemanovy svérázné výklady jeho pravomocí je tak třeba vidět jako pokusy vytvořit poloprezidentský systém s pomocí neustálého testování toho, kam až může zajít.

I proto je selháním Babiše, že se nyní neobrátí na Ústavní soud. Bohužel to není překvapení, protože současný premiér si celé měsíce notoval s prezidentem v problematickém ujišťování, že jím vedená vláda v demisi je plnohodnotná a může vládnout i velmi dlouho. Jinými slovy: těžko čekat, že premiér, který má sám velmi problematický vztah k Ústavě a pravidlům demokratické hry, sehraje roli korektivu vůči Zemanovým snahám vytvořit plíživě poloprezidentský systém.

ČRo Plus, 27.6.2018