Zejména v naší části Evropy se stalo jakýmsi politickým a komentátorským sportem kritizovat německou kancléřku Angelu Merkelovou za její otevření německých hranic zhruba jednomu miliónu uprchlíku v roce 2015, stejně jako za její údajně pokračující otevřenost k uprchlíkům. Pokud by ale Merkelová v roce 2015 udělala to, co jí doporučují rozumbradové ze střední Evropy, už dávno by zkolaboval schengenský prostor s volným pohybem osob.

A nejen to. Kdyby Merkelová udělala to, co nyní prosazuje bavorská CSU, reprezentovaná na federální úrovní ministrem vnitra Horstem Seehoferem (tedy zavřela hranice a vracela uprchlíky důsledně do zemí, kde poprvé vkročili na evropskou půdu nebo se registrovali), zůstaly by statisíce uprchlíků „chyceny“ na Balkáně a v Maďarsku, v lepším případě v Rakousku. Mnoho by se jich pokusilo dostat na sever Evropy přes Českou republiku, takže při pověstné rychlosti českých imigračních úřadů by nejspíš ještě teď česká detenční centra praskala ve švech.

Merkelová jistě mohla a měla koordinovat svoje kroky více se zbytkem EU, jisté ale je, že Evropské unii koupila čas. Kdyby v roce 2015 zavřela německé hranice (což by Němci při své pověstné důkladnosti jistě udělali dobře), nejenže by v zemích, kde by se uprchlíci hromadili, vypukly politické krize, ale i potenciálně nebezpečné konflikty mezi zeměmi na balkánské trase, jak by se pokoušely vracet uprchlíky do zemí, odkud k nim uprchlíci přišli.

Zavření německých hranic by způsobilo řetězovou reakci, schengenský prostor by se stal minulostí. Pro exportní ekonomiku země, jakou je Česká republika, by to mělo katastrofální následky. O dnešním ekonomickém růstu bychom si mohli nechat je zdát.

I proto je pozoruhodné, že se dnes tolik lidí u nás raduje z toho, že Seehofer to Merkelové takříkajíc zavaří, že možná končí její éra. (Mimochodem nekončí: Německá politika je mnohem racionálnější než naše, vláda nemůže jen tak padnout bez toho, že by v Bundestagu byla většina pro nějakou novou.)

Pokud by totiž Seehofer prosadil to, čím hrozí, mohlo by se stát přesně to, co Merkelová odvrátila v roce 2015. Tedy konec Schengenu, se všemi dopady, které by to mělo zejména na malé, exportně orientované země, jako je ČR.

Merkelová se celou dobu snaží hledat celoevropské řešení. Lídři Visegrádu opakují, že jím není přerozdělování migrantů, ale uzavření vnějších hranic EU, zřízení detenčních center na severním pobřeží Afriky, pomoc v zemích, odkud uprchlíci přicházejí. V tom druhém mají pravdu a západní Evropa v čele s Merkelovou to ví a blíží se k tomu, ač to dlouho trvalo.

Pak je zde ovšem první část problému, se kterou Visegrád nechce mít nic společného. A to je ochota podělit se zeměmi, které mají tu smůlu, že mají mořské pobřeží obrácené k Africe a Turecku, o alespoň azylová řízení s těmi uprchlíky, kteří se do EU přes všechna stále přísnější opatření už dostali, nebo ještě dostanou. I tady, argumentuje Merkelová, je zapotřebí celoevropského řešení.

Sportovně nyní uznala, že takovým řešením možná nebyly jednorázové kvóty z roku 2015, ale nijak přitom neustoupila od představy, že nějaký přerozdělovací mechanismus, který by umožnil, aby ostatní země EU pomohly evropskému jihu, pokud by se tam začali opět hromadit uprchlíci, je na místě. Otevřeně to ostatně nyní žádá Itálie, od jejíž populisticko-nacionalistické vlády si tolik slibovali i čeští populisté.

Visegrád dál na takové návrhy reaguje pořád stejně, jako kolovrátek: řešením je uzavření hranic, pomoc mimo Evropu, ale s přijímáním migrantů (třeba jen v podobě dočasné pomoci v podobě vyřízení azylu a následného přesídlení azylantů jinam), kteří se do EU přeci jen dostanou, nechceme mít nic společného.

Evropská komise i kvůli tomuto odporu Visegrádu tedy navrhla v textu nové azylové politiky, známé jako Dublin IV, že by země, které uprchlíky zcela odmítají, měly alespoň finančně přispět těm zemím, které je přijmou. Český premiér Babiš ihned prohlásil, že nic platit nebudeme.

S takovými postoji se tedy bude společné evropské řešení hledat těžko, a Merkelová na to reagovala poznámkou, že řešení budou asi muset hledat skupiny spolupracujících států. U nás to prošlo bez povšimnutí, ač se v těch slovech skrývá pro nás nemalé nebezpečí.

Pokud by se totiž na společné azylové politice domluvila jen skupina států, je jasné, že musí znovu vytvořit hranice mezi sebou a těmi zeměmi, které spolupracovat odmítají. Tato hranice se shodou okolností táhne mezi původními členy EU, před rozšířením z roku 2004, a východním zbytkem EU. Na summitu EU k migraci se tedy hraje opravdu o hodně.

Pokud jde o nás, hraje se o to, že při našich současných postojích vážně hrozí, že země, které v migrační politice chtějí opravdu společná řešení, odsunou ty ostatní na vedlejší kolej. A tato kolej začne v případě zrušení nebo přerýsování hranic Schengenu ekonomicky rychle rezivět. Na současný blahobyt můžeme brzy vzpomínat jen jako na několikaleté šťastné období.

Vinu můžeme případně připsat jen vlastnímu egoismu. Ve zpětném pohledu budeme možná děkovat Merkelové za roky, kdy i navzdory českému nadávání riskovala svoji politickou pověst s cílem udržet EU jednotnou a bez hranic mezi členskými státy. Pokud bude muset ustoupit Seehoferovi, kterého u nás leckdo velebí jako realistu, bude zajímavé sledovat, co budou čeští migrační chytrolíni říkat.