Ve svém projevu v izraelském parlamentu navrhl prezident Miloš Zeman přesun české ambasády do Jeruzaléma, ačkoliv to zatím není oficiální stanovisko české vlády, která za kroky ústavně neodpovědného prezidenta ručí. A doplnil to bonmotem, že naneštěstí není diktátor.

Zaujal ho také sankční systém izraelského parlamentu, na jehož základě se poslancům, kteří mají nadměrný počet absencí, krátí plat. Podpořil by to prý i u nás.

Až z Izraele také poučil Sněmovnu, že marnila čas nedávným hlasováním o nedůvěře vládě Andreje Babiše, a že mohla místo toho přijímat zákony. Možná při rozdávání těchto dobrých rad zapomněl, že on sám některé svoje zákonné a ústavní funkce odmítá plnit a v poslední době tráví více času odpočíváním v Lánech než na Hradě.

Prezident jistě může mít názory i na věci, které nepatří do jeho působnosti. Jenže Zeman se vyslovuje k takovým záležitostem opakovaně a autoritativně--jako bychom měli prezidentskou republiku, a nikoliv parlamentní demokracii. A občas je dokonce v těžkém konfliktu zájmů. Kupříkladu když doporučuje zrušit Senát, což je instituce, která má vůči němu kontrolní pravomoci.

Prezident se snaží ovlivňovat i chod vlády. Vůči vládě má sice jisté ústavní pravomoci i on, ale ty končí tím, že vládu za jistých ústavně předepsaných okolností jmenuje a odvolává, anebo na návrh premiéra jmenuje a odvolává jednotlivé ministry.

Tyto ústavní mantinely jsou Zemanovi ale zjevně příliš úzké. V minulosti se tudíž nejenom vzpíral žádosti premiéra odvolat nebo jmenovat konkrétního ministra, ale také třeba jmenoval vládu takzvaných expertů bez souhlasu Sněmovny. Anebo nechal vládu, která nezískala důvěru Sněmovny, neúměrně dlouho vládnou v demisi.

Vloni po volbách pro změnu oznámil, že Andreje Babiše jmenuje premiérem znovu, i když jeho první vláda nezíská důvěru. Nebyl to sice neústavní krok, ale bylo to gesto jdoucí proti duchu Ústavy. A když Zeman před nedávným hlasováním o nedůvěře Babišově vládě už dopředu prohlásil, že Babiše jmenuje v případě pádu vlády znovu, hraničilo to s výsměchem Ústavě a Poslanecké sněmovně.

Nejnověji se prezident plete i do složení již jmenované vlády, když navrhuje, aby byl odvolán ministr zahraničí Tomáš Petříček, protože je prý jen loutkou Miroslava Pocheho, kterého Zeman v rozporu se svými ústavními povinnostmi odmítl jmenovat, když se vláda formovala. V obecnější rovině pak prezident i jeho okolí vyvíjejí nad rámec prezidentských kompetencí tlak na vládu ohledně určitých strategických rozhodnutí, jako je dostavba jaderné elektrárny v Dukovanech.

Zeman občas zmiňuje jako zdroj své legitimity k určitým krokům přímou volbu prezidenta. Což o to, ta jistě zvýšila vliv hlavu státu, ale nebyla doprovozena posílením jeho ústavních pravomocí, takže
odpovědnost za jeho kroky dál nese vláda.

Ta Babišova bohužel Zemanovo šlapání po ústavě toleruje. A složení parlamentu, který by teoreticky mohl odkázat Zemana do patřičných mezí s pomocí ústavní žaloby, je bohužel takové, že ani on se k ničemu neodhodlá. Zeman jako zdatný technolog moci to ví, takže s postupujícím časem bude jeho excesů bude spíš přibývat. A bohužel to zanechá hluboké šrámy na české politické i ústavní kultuře.

ČRo Plus, 28.11.2018