Andrej Babiš často opakuje, že jeho hnutí ANO je pro všechny. Není ani pravicové, ani levicové, chce prý prostě dělat politiku pro všechny lidi.
Ponecháme-li stranou, že ve vnitřně strukturované společnosti, v níž mají různé sociální skupiny různé zájmy, je ambice jednoho jediného politického subjektu uspokojit všechny, nesmysl, je toto Babišovo ujišťování především nejen snahou o rozšíření voličské báze ANO, ale i snahou ukázat těm, kdo s jeho politikou nesouhlasí, že není jejich nepřítelem.

Vždyť ve státě, který by rád řídil jako rodinnou firmu, dělá politiku přeci i pro ně. A co je to za rodinnou firmu, v níž si různé části rodiny nemohou vzájemně přijít na jméno?

Zatímco ty, kteří mu oponují politicky, třeba na půdě parlamentu, může pojmenovat a jejich sílu kvantifikovat (kupříkladu počtem křesel v parlamentu), a pak se s vědomím vlastní převahy pouštět do často ostrých slovních soubojů i útoků, s opozicí, která se přelije do ulic a nehlásí se explicitně k nějaké politické straně, je to horší. Populisté, kteří tak rádi mluví o lidu, jehož zájmy prý reprezentují, mívají z ulice strach. Tedy přinejmenším do doby, než se jim podaří získat takovou míru politické kontroly, že se na pouliční protesty nemusejí už příliš ohlížet.

Situace v České republice zatím nedospěla tak daleko jako v Maďarsku, kde Viktor Orbán získal i s pomocí antiliberálního ústavního inženýrství takovou politickou moc, že si s masovými protesty proti svojí politice nemusí dělat velkou hlavu. Babiš naopak na případnou nevoli ulice citlivě reaguje a dokonce studuje, kdo se protestů účastní. Předvedl to kupříkladu po demonstraci, která se konala před budovou Českého rozhlasu, když tam přednesl u příležitosti 50. výročí invaze vojsk Varšavského paktu, která ukončila Pražské jaro, demonstranty přerušovaný projev.

Babiše zjevně znervóznily i dřívější protesty, které se konaly proti ohýbání Ústavy prezidentem Zemanem a jím v podobě prodlužování mandátu Babišovy první vlády, která vládla měsíce v demisi, nebo, když byl společnými silami hnutí ANO, komunistů a okamurovců zvolen do čela sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, který se jako člen pohotovostního pluku komunistické policie účastnil potlačování demonstrací v lednu 1989. Ondráčka nakonec Babiš raději obětoval, stejně jako se snažil vyhnout tomu, aby byl zatlačen do vládní spolupráce s KSČM a SPD, což by nepochybně vyvolalo protesty ještě větší.

Ve světle snah Babiše navigovat politicky tak, aby se vyhnul masovějším pouličním protestům, není tedy překvapující, že právě on nakonec vycouval z pokusů vedených KSČM a SPD, a podporovaných prezidentem Zemanem, dosáhnout s pomocí neschválení výročních zpráv o hospodaření České televize odvolání Rady ČT, a vyměnit s pomocí nové rady vedení ČT. Bylo totiž jisté, že útok na ČT by vyvolal masové demonstrace podobné těm, které se konaly v roce 2000, když se lídři stran opoziční smlouvy pokusili vedení televize ovládnout.

Zdá se tedy, že vůči politicky dominantnímu Babišovi přeci jen existuje jakási pojistka. Zatímco politická opozice, snad jen s výjimkou Pirátů, vůči němu nenašla zbraně, občanská společnost je pro něj méně zmapovaným územím. Coby dobrý mocenský počtář ví, že jeho hnutí má podporu zhruba třiceti procent české veřejnosti, což je hodně, ale ne většina. A že v oněch zbývajících sedmdesáti procentech veřejnosti, která jeho hnutí nevolila, existuje vůči jeho politice poměrně silný protestní potenciál.

ČRo Plus, 13.2.2019