Z Hradu se šíří zvláštní zvěsti. Václav Klaus je prý skálopevně přesvědčen, že se jej při prezidentské volbě premiér a předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek pokoušel takříkajíc „potopit“. Právě proto prý tolik usiloval o tajnou volbu. Paradoxně tak Klausovi pomohl ke zvolení—vědomky či nevědomky—předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, když prosadil volbu přímou a tím znemožnil topolánkovskému křídlu, aby v tajné volbě podpořilo Jana Švejnara.

Informace o Klausově údajné teorii spiknutí mohou být samozřejmě jen „klepy“, a tak je také nutné tyto informace brát. Jisté ovšem je, že Topolánek, který ve veřejných projevech tolik stál o Klausovo znovuzvolení, si s čestným předsedou ODS na Hradě ještě užije své. Nepomůže ani Topolánkova ochota přenechat prezidentovi podstatnou úlohu v zahraniční politice, kterou předvedl například v dubnu, když si s Klausem „konstruktivně“ rozdělil role na summitu NATO v Bukurešti.

Nejen autor těchto řádků, ale i někteří další političtí komentátoři předpovídali, že znovuzvolený Klaus bude znamenat pro Topolánka velké nebezpečí. Nebude se už muset ohlížet na hlasy v ODS pro případné další znovuzvolení, a tak bude mít volné ruce k tomu, aby si takříkajíc vyřídil účty s některými stranickými kolegy. K nim jistě patří „prázdný a falešný“ Topolánek, který od Klause převzal ODS, jež pod vedením Klause prohrála volby v roce 2002 i v roce 1998. Topolánek jde zatím od té doby v různých volebních kláních od vítězství k vítězství.

Klaus má ovšem důvody se Topolánka zbavit nejenom proto, že nepatří k jeho okruhu spřízněných politiků, ale i proto, že s ním, tak jako tak, bude muset vybojovat zásadní politickou bitvu. Týká se Evropy.

Topolánek totiž po vytvoření své koaliční vlády začal praktikovat stále pragmatičtější politiku vůči Evropské unii. Z původního vzdoru a okopávání evropských kotníků v tandemu s bratry Kaczynskými v Polsku se posunul až k poměrně konstruktivnímu vyjednávání o nové evropské smlouvě. Tu stvrdil svým předběžným souhlasem navzdory tomu, že ODS přijala na podzim roku 2006 usnesení na svém sjezdu, že žádný politik ODS nesmí dovolit přenášení národních kompetencí na úroveň EU.
Kongres ODS na podzim roku 2007 pak musel narychlo toto usnesení měnit, aby rozvázal Topolánkovi ruce k podpisu smlouvy v Lisabonu v prosinci 2007. Ve straně tak Topolánkovo pragmatické křídlo sice dosáhlo vítězství nad eurofóby, jenže Klaus i poté nepřestal Lisabonskou smlouvu odmítat.

Z jeho nejrůznějších prohlášení je zřejmé, že si z celého srdce přeje, a udělá vše pro to, aby smlouva schválena nebyla. ODS učinila taktický úkrok, když její senátoři poslali smlouvu k přezkoumání Ústavním soudem, ale kritická masa jejích zákonodárců říká, že pokud soud smlouvu nepotopí, se skřípěním zubů pro ní zvednou ruce.

Kdyby smlouva neprošla, byla by to Topolánkova prohra i ve straně, protože coby politik, který smlouvu jménem České republiky podepsal, ručí za její ratifikaci. Klausovi by naopak její ne-ratifikace (abychom mluvili jeho jazykem) přišla vhod. Bylo by to vítězství jeho postojů a idejí—i v evropském měřítku.

Chystá se tedy, i když třeba jen zákulisní, střet mezi premiérem a prezidentem, z nichž má každý vůči EU dnes už odlišné zájmy. Pro Klause by bylo elegantním východiskem, kdyby se nadcházející spor vyřešil demontáží Topolánka.

Jisté ovšem je, že politik Klausova formátu a postavení nepůjde s Topolánkem do čelního střetu tak, že by vyzýval k jeho odstoupení. Na to má v ODS takříkajíc svoje lidi.

I proto se vtírá otázka, zda nejposlednější, tentokrát už čelní útok Vlastimila Tlustého na Topolánka i vládu, není s prezidentem tak trochu „předjednaný“. V ODS má totiž Klaus dva nejbližší spojence, s nimiž má i úzké osobní vztahy: Tlustého a pražského primátora i prvního místopředsedu strany Pavla Béma.

Kdyby se o „puč“ v ODS pokusil Bém, jistě by to bylo okamžitě interpretováno jako vzpoura řízená Klausem. Tlustý ovšem zdánlivě bojuje jako solitér a z pozic idejí. Jde mu prý o konzervativní identitu strany, jakož i o oprávněný odpor k některým zákonům, jako je majetkové vyrovnání s církvemi či nové policejní zákony. Jmenovitě vyhlásil válku nejen Topolánkovi ale i ministru vnitra Langerovi, který se v minulosti dostal do sporu s Klausem a nepatří k jeho vnitřnímu okruhu.

Klaus se sice v minulosti od některých útoků Tlustého na vládu distancoval, když zaujal mírně rezervovaný postoj k Tlustého požadavkům na změny reforem státních financí, jenže to bylo před volbou prezidenta, kdy nutně potřeboval hlasy všech zákonodárců ODS.

Ať už Klaus za současným útokem Tlustého na Topolánka stojí nebo ne, jisté je, že si jen málokdo bude současný útok na Topolánka a jeho vládu s prezidentem spojovat. Tlustý se do Topolánka pustil právě v okamžiku, kdy prezident odchází na operaci kyčle, z níž se bude zotavovat i během okurkové sezóny. Nikdo by takto upozaděného politika nepodezříval z nějakých intrik. Jisté ovšem je, že až se Klaus plně vrátí do politického provozu, mohou se již počítat poslední dny Topolánkovy politické kariéry.