Prezident Miloš Zeman před několika lety prohlásil, že slavný předválečný novinář Ferdinand Peroutka napsal článek „Hitler je gentleman“. Někde ho prý viděl, možná vlevo dole.

Zmíněný článek se nikdy nenašel, ačkoliv prezident pověřil svého mluvčího Jiřího Ovčáčka jeho hledáním. Mluvčí text nenašel, protože neexistuje, jak od té doby potvrdili mnohokrát historici. To ovšem prezidenta nepřimělo k omluvě, čímž by byl celé aféře konec. I prezident je člověk, může se mýlit.

Zeman takový názor zřejmě nesdílí, takže Peroutkova vnučka Terezie Kaslová se pokusila omluvu vysoudit, a justice ji v nižší instanci podpořila. Jenže Nejvyšší soud pak konstatoval, že žalovat nelze přímo prezidenta, který je ústavně neodpovědný. Odpovědnost prý nese stát, konkrétně ministerstvo financí, ale jen za případný prezidentův nesprávný úřední postup.

Věc se vrátila k nižším soudům, přičemž Obvodní soud pro Prahu 1 nedávno rozhodl, že veřejný projev prezidenta nemůže být nesprávným úředním postupem. Kaslová se odvolá, ale pokud neuspěje, má zaplatit soudní výlohy. A Hrad dokonce oznámil, že ji bude z „výchovných důvodů“ žalovat o úhradu nákladů za advokáty.

Je to situace kafkovsky absurdní a nemravná. Shrneme-li, prezident se dopustil omylu, ale odmítl ho uznat a omluvit se. Peroutkova vnučka, která chtěla soudně omluvu vymoci, nakonec bude možná muset platit soudní výlohy i výlohy Hradu za advokáty, protože si nemá na prezidenta dovolovat.

Jedno české přísloví praví, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. V podstatě říká, že když budete hodně arogantní a drzý, dojdete leckdy dále, než když jste slušný. Mnozí lidé se tím, řídí, a vskutku daleko dojdou. Otázkou je, zda by se tak měli chovat představitelé slušné demokratické země.

Takovým představitelem je i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Když se dostaly na veřejnost zprávy, že v roce 1979 byla s bývalým komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem, který poslal v 50 letech na smrt řadu lidí, včetně Milady Horákové, spoluautorkou článku o ochranném dohledu v odborném časopise Prokuratura, byla tváří v tvář vlně kritiky ochotná vzdát se nominace na post ombudsmana. Nikoliv ovšem postu vládní zmocněnkyně pro lidská práva.

Nyní ještě navíc podala trestní oznámení za pomluvu kvůli článku serveru Info.cz, který její spolupráci s Urválkem odhalil, neboť se prý ve zmíněném textu mylně tvrdí, že se podílela na šikaně disidentů. A také žádá omluvu od historika Petra Blažka, který je v textu citován, že Válková musela vědět o zneužívání ochranného dohledu proti odpůrcům režimu.

Paní Válková evidentně necítí za svou minulost žádný stud. Co na tom, že institut ochranného dohledu, který hájila, byl vskutku zneužíván proti disidentům. To prý nevěděla, jakož ani nevěděla nic o Urválkově minulosti.

Je docela možné, že v českém absurdistánu omluvu vysoudí a spolu s ní i nějaké odškodnění. Bude to stejně absurdní jako odmítnutí omluvy prezidentem v kauze Peroutka, jejímž výsledkem může nakonec být finanční potrestání Peroutkovy vnučky za to, že si vůbec dovolila prezidenta žalovat.

Drzých čel je v české politice ovšem mnohem víc. Premiér Andrej Babiš, který byl celá osmdesátá léta členem komunistické strany, z čehož kariérně profitoval a jako pracovník zahraničního obchodu pobýval v cizině, se vydává za téměř oběť režimu a tvrdí kupříkladu, že ani nevěděl, že existovaly výjezdní doložky. V Německu dokonce prohlásil, že komunistická strana měla být po roce 1989 zakázána.

Co to vše vypovídá o stavu české společnosti? Bohužel nic dobrého. Je-li její podstatná část ochotná zavírat oči, když přední politici nejen odmítají odpovědnost za vlastní činy či problematickou minulost, ale jsou ještě ochotní pokoušet se zašlapat do země ty, kdo na to upozorní, stojí česká demokracie na vratkých základech.

ČRo Plus, 29.1.2020