Zprávy o výskytu koronaviru v dalších a dalších zemích, podtržené u nás zasedáním Bezpečnostní rady státu, vyjevují křehkost situace, do níž se svět dostal v éře globalizace. Navzdory obecně příznivým dopadům globalizace na světovou ekonomiku a komunikaci máme také co do činění s rostoucím počtem globálních výzev, kalamit a hrozeb, které se nedaří řešit i proto, že těžištěm politiky zůstává národní stát.

Hlavní globální výzvy, kterým svět v poslední době čelí, jsou klimatické změny a masová migrace, a nyní také globální epidemie koronaviru nazvaného Kovid-19, přerůstající v pandemii. Globální budou svými rozměry i reakce planetárně propojené ekonomiky i finančních trhů. Objevují se první příznaky poklesu hospodářského růstu v celosvětovém měřítku.

Většina zmíněných globálních výzev se dá řešit jen globální politickou akcí a opatřeními, jenže žijeme v době, kdy globalizovaná ekonomika, finanční trhy a technologie nemají partnera v podobě skutečně globálně fungujících politických institucí. Virus, který vypadal jako lokální problém jednoho čínského města, začal rychle přerůstat do podoby celosvětové pandemie i proto, že mezinárodní instituce mohou v takových případech vydávat jen doporučení národním vládám, popřípadě začít organizovat mezinárodní pomoc.

Reakce národních vlád se navíc liší podle toho, zda jde o země demokratické nebo autoritářské. Komunistická Čína nepochybně přispěla k dalšímu šíření viru i tím, jak se zpočátku pokoušela nákazu tajit a pak informačně kontrolovat způsobem, který připomínal sovětské chování během katastrofy v jaderné elektrárně Černobyl.

Situace, v níž není svět schopný reagovat na globální výzvy a hrozby účinnou globální politickou akcí, anebo alespoň globálně závaznými opatřeními, je potenciálně značně nebezpečná. Nemalá část světové populace už kupříkladu pociťuje dopady postupujících klimatických změn, ale politické reprezentace některých národních států tento problém, který je snad ještě řešitelný s pomocí globální akce, zlehčují, popřípadě se ke globálním řešením odmítají přidat.

Různá selhání i improvizaci národních vlád lze pozorovat i nyní v případě šíření koronaviru Kovid-19. Je přitom jasné, že epidemie tohoto typu se dá zpomalit nebo zastavit jen s pomocí standardizovaných, koordinovaných opatření, která lze uplatnit globáně. A lze argumentovat, že k nákaze by vůbec nemuselo dojít, kdyby platila celosvětově závazná hygienická pravidla, která by znemožnila otřesné hygienické standardy na tržištích s potravinami v některých zemích, včetně Číny, nebo zdravotně riskantní zacházení s některými zvířaty.

Je možné, že současná globální epidemie viru Kovid-19, která může vyústit i do světové ekonomické krize, opět posune svět blíže k poznání, že v éře globalizace není možné řešit stále větší počet výzev planetárního rozsahu lokálními politickými prostředky. Jde to ale pomalu, a vzhledem k možným katastrofálním dopadům kupříkladu klimatických změn, může tato pomalost ve vytváření účinného systému globální správy začít ohrožovat přežití lidstva.

Paradoxně jsme v současnosti, kdy je víc než kdy jindy třeba nadnárodní integrace a vytvoření systému globální správy, svědky vzestupu politických hnutí i politiků, kteří vzývají nacionalismus, a řešení vidí v posilování suverenity národních států. Kdokoliv kdo slibům těchto politiků i politických subjektů v dnešní době věří, by je měl konfrontovat se současnými globálními výzvami. Vyřeší větší suverenita třeba České republiky klimatické změny, nebo zastaví globální epidemii, která, i kdyby se nějakým zázrakem naší zemi vyhnula, už teď poškozuje globální hospodářství, na němž naše exportně orientovaná země závisí?

Odpověď zní, že nikoliv. Řešení ve světě propojeném technologiemi, financemi, globálním turismem i obchodem spočívá jen ve větší mezinárodní spolupráci a vytváření účinných nadnárodních institucí. Čím déle budeme přešlapovat, tím více roste pravděpodobnost skutečné globální katastrofy.

ČRo Plus, 26.2.2020