Když byl začátkem roku znovu zvolen prezidentem Václav Klaus, stalo se tak především zásluhou části zákonodárců z lidové strany. Zatímco někteří z nich volili Klause už v roce 2003, a jejich rozhodnutí nebylo tudíž překvapující, část lidoveckých volitelů vyslyšela výzvu Cyrila Svobody, podle něhož byly hlasy pro Klause nezbytnou cenou za to, že občanští demokraté podpoří majetkové vyrovnání s církvemi.

Ještě před volbou prezidenta lidovce před takovým cynickým obchodem opakovaně varoval respektovaný katolický intelektuál Tomáš Halík. Miroslav Kalousek hned po zvolení Klause prohlásil, že údajně právě Halíkovo naléhání nakonec některé nerozhodnuté lidovce přimělo, aby ze vzdoru dali svůj hlas Klausovi.

Poněkud dětinská logika, chtělo by se říci. Ale možná Kalousek za touto dětinskostí skrýval jakousi hlubokou racionalitu, kterou nemohl otevřeně vyjevit. Ať tak či onak, jaká je tedy celková bilance lidovecké politiky o několik měsíců později? Odpověď je jednoduchá: katastrofální.

Majetkové vyrovnání s církvemi je u ledu. Vládní koalice se rozpadá—i zásluhou lidovecké subverze. V čele lidové strany stojí politik „očištěný“ od podezření z korupce za okolností, které kompromitují špičky české justice do takové míry, že rozhodnutím soudu se těmto justičním špičkám nemusí omlouvat bývalá Nejvyšší státní zástupkyně poté, co je označí za „justiční mafii“. Jedinou konstantou, která údajně proevropským lidovcům zbývá, je nejznámější český eurofób na Hradě.

Co na to Cyril Svoboda? Politik, do něhož Josef Lux kdysi vkládal jisté naděje, a který byl svého času českým vyjednavačem o vstupu do EU, aby stál později v čele strany, když lidovci spolupracovali na úspěšném projektu čtyřkoalice. Politik, který byl navzdory novému předsedovi strany Kalouskovi mostem mezi sociální demokracií a svou stranou, když KDU-ČSL vstoupila do vlády vedené Vladimírem Špidlou.

Příběh politického pádu Svobody je příběhem lidovců. Z Luxovy křesťanské politiky zbývají jen trosky symbolizované nejen osudem zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, ale i cenou, kterou se lidovci rozhodli za tento zákon zaplatit. Až se budou jednou psát knihy o cestě české polistopadové politiky od jistého nadšení pro ideály do naprostého marasmu, příklad lidové strany, smutně symbolizované Svobodou, k tomu dobře poslouží.

Vyšlo v Právu, 12.6.2008