Odchod poslance Petra Wolfa nejprve z poslaneckého klubu sociální demokracie a vzápětí i ze strany ještě více rozbouřil už beztak neklidné vody české politiky. Zatímco někteří kritici ČSSD tvrdí, že odchod Wolfa—už čtvrtého poslance, jenž opustil řady ČSSD od minulých voleb—je důsledkem autoritářských metod předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, současné vedení ČSSD obviňuje vládní Občanskou demokratickou stranu, že poslance ČSSD přetahuje do vládního tábora buď s pomocí korupce nebo vydírání.

Ať tak či onak, problém politického přeběhlictví je důvodem k vážnému zamyšlení, protože ohrožuje samotné principy parlamentní demokracie. Na prvním místě je problém ústavní.

Ústava České republiky totiž sama k problému přispívá tím, že výslovně zmiňuje tři principy, které jsou ovšem v jistém vzájemném rozporu.

Za prvé, poslanci mají právo řídit se při hlasování svým vědomím a svědomím, přičemž nejsou vázáni žádnými příkazy. Jinými slovy, svědomí je nadřazeno politické disciplíně.

Za druhé, politický systém v České republice je založen na „volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy“.

Za třetí, volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě systému poměrného zastoupení. V praxi to znamená, že kandidátní listiny pro volby sestavují politické strany.

Jinými slovy, poslanci nekandidují—na rozdíl od většinového systému—jako osobnosti podporované nějakou politickou stranou, ale jako součást určité množiny kandidátů na kandidátce politické strany, která se řídí uceleným politickým (volebním) programem. Voliči sice mají možnost s pomocí preferenčních hlasů ovlivnit konečné pořadí kandidátů na kandidátce, ale hlavní slovo ve výběru kandidátů a v určování jejich pořadí na kandidátkách mají stranické orgány.

Zmíněný rozpor spočívá v tom, že kandidát je sice volen ve jménu strany, často coby pouhá anonymní veličina na stranické kandidátce, přesto mu ale ústava poskytuje naprostou svobodu hlasovat, jak chce. Ba co víc, když se poslanec zvolený na stranické kandidátce rozhodne stranu opustit a navíc ještě politicky přeběhnout k jiné straně nebo k jinému politickému táboru, neexistují žádné možnosti zbavit ho například poslaneckého mandátu.

Po poslancích samozřejmě není možné vyžadovat otrocké následování stranické linie jenom proto, že jsou zvoleni v prvé řadě za politickou stranu.
Mohou nastat okolnosti, kdy interpretace stranického programu se může u různých poslanců různit. Nebo se hlasuje o záležitostech, o nichž stranický program hovoří jen vágně. Jsou také hlasování, která se týkají morálních dilemat a hodnotově podmíněných témat, jako jsou potraty, eutanázie či registrovaná partnerství. V takových situacích i samotné strany dávají svým poslancům volnou ruku a nedoporučují jim výslovně, jak hlasovat.

Pak jsou ale témata, která se týkají samotné podstaty stranického programu, za nějž byli poslanci zvoleni. I když i v takových případech je možná určitá šíře interpretace, přece jen většina demokracií ctí zásadu, že zákonodárci zvolení za politickou stranu respektují stranickou linii. Ve většině případů by to nemělo by to být v rozporu s jejich svědomím, protože koneckonců stranická linie je přesně to, co je vyneslo do poslaneckých lavic.

Jedním z témat, které se týkají samotné podstaty stranického programu, je například hlasování o důvěře vládě. Patří nepochybně k situacím, kdy poslanci stranickou linii respektují. Pokud se už stane, že z důvodů nějakých vyšších principů—například strachu o stabilitu země—někteří poslanci umožní v rozporu s pozicí své strany vznik vlády složené z politických oponentů, dalo by se předpokládat, že se jedná o jednorázový akt, a že v budoucnu budou v souladu se stranickým programem plnit kontrolní roli vůči vládě.

Pokud se ale po svém zvolení do Poslanecké sněmovny rozhodne nějaký poslanec nejen umožnit vznik vlády vyznávající program, jež není v souladu s programem jeho strany, a navíc se rozhodne trvale hlasovat s vládními stranami (čímž se dostává opakovaně do rozporu s principy programu, pod jehož praporem kandidoval), podminovává de facto ústavní princip volné soutěže politických stran, protože si nárokuje roli, která z ústavy patří politickým stranám.

Pro politické strany je zhola nemožné opravdu plnit své poslání, pokud jsou výsledky voleb, založených na soutěži politických programů jednotlivých stran, negovány jednotlivými poslanci, kteří se rozhodli, že budou jednat jako političtí solitéři nebo jako jakási další strana, která nekandidovala ve volbách. Vyřešit tento problém zákonem není snadné, protože různé zákonné konstrukce, jako je třeba vázaný mandát, které by umožnily, aby poslanci, kteří nehlasují se stranou, za níž byli zvoleni, byli zbaveni poslaneckého mandátu, mohou být snadno zneužity stranickými sekretariáty.

Občané se zdají mít v otázce, co dělat, když nějaký poslanec opustí svou stranu, více jasno než politici. Například v anketě serveru ČTK, českénoviny.cz, se více než 70 procent respondentů přiklání k názoru, že poslanec Wolf by se měl vzdát svého poslaneckého mandátu. Respondenti si zřejmě uvědomují, že v systému, v němž poslanec získal svůj mandát zásluhou svého členství v ČSSD, nemůže dost dobře mandát a členství (popřípadě zásady stranického programu, jež by měl respektovat) od sebe oddělit.

Existují samozřejmě nuance. Například všichni čtyři politici, kteří od voleb v roce 2006 zběhli z ČSSD, se buď vzápětí vzdali svého členství ve straně, nebo byli donuceni se ho vzdát kvůli tomu, že přestali respektovat stranický program. Poslanci Michael Pohanka a Miloš Melčák, kteří podpořili vznik pravicové vlády, dokonce pravidelně hlasují s vládním táborem. Otázka legitimity jejich mandátu je nabíledni.

Naopak rebelové z řad stran vládní koalice, kteří nyní občas nezvednou ruku pro některé vládní reformy a zákony, jsou z trochu jiného soudku. Nikdo z nich neopouští svojí stranu—často bez předchozího jasného vysvětlení a varování. S vedením svých stran se naopak přou o interpretaci stranického programu, pod jehož praporem byli zvoleni. Všichni tak zatím udržují jistou rovnováhu mezi poslaneckým mandátem získaným především zásluhou jejich stranické příslušnosti a vlastním svědomím, které jim údajně velí oponovat té interpretaci stranického programu, kterou přijalo v rámci koalice stranické vedení.

Příběh čtyřech přeběhlíků z řad ČSSD je tedy o poznání vážnější. Nikdo z nich nevedl se svou stranou zasadní ideové spory o interpretaci stranického programu, jako to činí například lidovecký poslanec Ludvík Hovorka nebo dokonce i rebelové v ODS okolo poslance Vlastimila Tlustého. Všichni sociálně demokratičtí odpadlíci se najednou, za dosti podivných okolností, rozhodli buď opustit svou stranu, nebo podpořit opozici v otázce, která se dotýkala samotné podstaty programu i postojů ČSSD, a nemohla tudíž nevyústit v jejich potrestání.

I kdyby bylo stokrát pravda, že je ve straně takříkajíc dusno—například kvůli metodám Jiřího Paroubka—měli by tito poslanci nejprve veřejnosti vysvětlit, z jakých ideových základů při svém rozhodnutí vycházejí. To zatím nikdo z nich neudělal. Zejména poslanci Pohanka a Melčák měli velké problémy vysvětlit povahu svého ideového přemetu, jenž jim coby bývalým sociálním demokratům nyní dovoluje hlasovat v podstatě o všech důležitých věcech ve shodě s pravicovou vládní koalicí.

Poslanec Wolf již nějakou dobu avizoval, že má jisté problémy s naprosto zamítavým postojem ČSSD k americkému radaru. Kdyby v této opozici vůči oficiálnímu stranickému postoji vytrval, aniž by stranu opustil, jistě by ho veřejnost neodsuzovala. Nejenže ČSSD nemá nic o americkém radaru ve svém volebním programu, ale byli to právě politici ČSSD, kteří kdysi s Američany začali o umístění radaru v České republice jednat.

Wolfův postoj by tak mohl být viděn skutečně jako legitimní projev svědomí, jímž se nijak nezpronevěřuje programu strany, za níž byl zvolen. Bohužel poslancův náhlý, a údajnými výhrůžkami dosti chatrně vysvětlený odchod ze strany jako takové ho nyní řadí spíše do tábora dřívějších přeběhlíků.

Jistě je, že ČSSD bude muset před příštími volbami mnohem důkladněji zkoumat, kdo jsou lidé, jež kandiduje do Poslanecké sněmovny. To, že ODS podle představitelů ČSSD údajně některé přeběhlé poslance vydírala nebo uplatila, je totiž jen jedna strana mince. Pokud by takové obvinění bylo pravdivé, pak ještě stále platí, že ČSSD je evidentně zastupována v parlamentu lidmi, které lze buď snadno vydírat kvůli jejich pochybné minulosti nebo je lze snadno uplácet.

Takže ještě před tím, než začnou politici za ČSSD navrhovat systémové změny, včetně změn ústavních (což již někteří naznačují), měla by se ČSSD zamyslet nad způsobem, jakým vybírá své kandidáty do voleb, jakož i nad tím, zda v některých případech nevyvíjí zbytečný tlak na poslance, kteří mají na určité věci jiný názor než stranické vedení, a ti—raději, než aby byli terči vnitrostranické vendety—ze strany odejdou.

Vysíláno na ČRo 6, 24.6.2008