Česká republika se svými postoji k Lisabonské smlouvě vmanévrovala do situace, kdy je vážně ohrožena efektivita jejího předsednictví Evropské unie v první polovině roku 2009. Někteří politici Francie, jejíž předsednictví právě začíná, naznačují, že země, která má problémy s ratifikací smlouvy, nemůže vést EU. Francie bude na Čechy tlačit, aby změnili svůj postoj.

Česká vláda se do takové situace přitom vůbec nemusela dostat. Smlouvu za nás vyjednal premiér a předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek. I když má část ODS se smlouvou problémy, bylo zřejmé, že nemůže ratifikaci zmařit, neboť by se to rovnalo vyhlášení vnitrostranické války. ODS poslala smlouvu k Ústavnímu soudu, ale šlo jen o manévr, který měl poskytnout více argumentů pro „nechtěnou“ ratifikaci.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu odmítli v referendu, neudrželi ale předáci ODS, zejména její čestný předseda na Hradě, nervy na uzdě. Místo toho, aby suše řekli, že Česká republika nechá projít smlouvu ratifikačním procesem, neboť je k takovému postupu vázána mezinárodními smlouvami, ozvaly se silácké řeči. Na Hradě se oslavovalo.

Topolánek pak na summitu v Bruselu, kde se ostatní země shodly na potřebě dokončit ratifikaci, vyjednal tzv. českou výjimku, jež říká, že ratifikace u nás bude pozdržena až do rozhodnutí Ústavního soudu. Ačkoliv tím Česká republika jenom potvrdila faktický stav, hlavním cílem bylo zbytku EU sdělit, že je země k další ratifikaci skeptická.

Nic z toho nebylo zapotřebí. Pokud totiž Irové nezmění svůj názor, nemůže Lisabonská smlouva platit. Unii jde zejména o vypovídací hodnotu dokončeného ratifikačního procesu. Až bude zvažovat, jak dál, velkou roli bude hrát, zda bylo skóre ve prospěch smlouvy bylo 26:1 nebo třeba 24:3. V tomto kontextu není důležité ani to, zda smlouvu nyní stvrdí svým podpisem například prezident Polska, kde parlament smlouvu už schválil. To by bylo aktuální, teprve kdyby Irové změnili své rozhodnutí.

Česká diplomacie ve vztahu k EU bohužel opakovaně přeceňuje své síly, což zbytek EU začíná iritovat, jak ukazují i poslední francouzská prohlášení. Navíc si Češi znepřátelí i země, které netrpělivě čekají na své přijetí do EU. Francouzi i Němci totiž jasně řekli, že bez institucionálních reforem se další rozšíření konat nebude.

Možná by měl prezident Václav Klaus zajet do Chorvatska, aby tamním politikům vysvětlil, jak to myslel, když jim a dalším zájemcům o členství v EU před rokem na summitu středoevropských prezidentů v Brně sliboval českou pomoc při vstupu do Unie. Ve skutečnosti se Česko stává překážkou jejich vstupu, přičemž, jak pravil ironicky francouzský ministr zahraniční Bernard Kouchner, Unie bohužel nemůže vyměnit Čechy za Chorvaty nebo Srby.

Vyšlo v Právu, 2.7.2008