Od vzniku samostatné České republiky se politická mapa země změnila radikálně jen třikrát. Pokaždé to bylo spojeno s ekonomickými otřesy, které vyústily do přijímání záchranných opatření a balíčků.

Poprvé se tak stalo v letech 1996 až 1997. Až do roku 1996 životní úroveň rostla, takže veřejnost byla ochotná přivírat oči nad četnými skandály, tunelováním i zbytečnými krachy firem coby nezbytnou cenou za jinak relativně úspěšnou transformaci. Jenže v roce 1997 přišel ekonomický pokles, na nějž premiér Václav Klaus reagoval balíčkem úsporných opatření.

Jeho aura politika, který „ví, co dělá“, a který byl vnímán částí veřejnosti téměř jako prorok, byla otřesena. Přišla vnitrostranická vzpoura v podobě takzvaného „sarajevského atentátu,“ předčasný pád jeho vlády. Do pozice premiéra už se nikdy nevrátil. Vládní otěže převzala sociální demokracie.

Post-klausovská ODS se vrátila k moci v roce 2006 v dobrých ekonomických časech. Zdálo se, že se u nás po vzoru Západu pevně zakořeňuje pravidelné střídání vlád demokratické pravice a levice.

Jenže o dva roky později přišla světová finanční krize. Na jaře roku 2009 předčasně padla vláda Mirka Topolánka, ale ODS dostala ještě jednu šanci poté, co zemi dočasně vytáhla z nejhoršího vláda odborníků Jana Fischera.

Jenže vláda Petra Nečase reagovala na krizi poučkami z dílny neoliberálních proroků té doby. Její politika škrtů i ideologicky motivovaných kroků, jako byly církevní restituce, nejen vyústila do prohloubení ekonomické krize, ale ostřeji nasvítila i všudypřítomnou systémovou korupci a kmotrovské praktiky. V roce 2013 i ona skončila předčasně.

Znovu se ukázalo, že politické preference české veřejnosti se navzdory skandálům i korupci zásadně nemění, dokud se země nezačne propadat do krize.
ODS byla první obětí té, která vypukla v roce 2008. Začala ale chřadnout i druhá z hlavních stran transformačního období, sociální demokracie. Dokázala sice ještě coby alternativa k upadlé ODS vyhrát volby v roce 2013, ale hlavním aktérem na politické scéně se už stávalo hnutí ANO Andreje Babiše, které slibovalo boj s korupcí a technokratický, spíše než politický přístup k řízení země.

I Babišova pozice se zdála být dlouho neotřesitelná. Jenže přišla další globální krize v podobě pandemie nemoci covid-19, a v ní se rychle ukázalo, že politik, který očaroval část české veřejnosti několikaletým ekonomickým růstem i sliby, že zařídí, že bude ještě líp, je (jak už před tím varovala opozice) skutečně spíše jen velkohubý populista, než krizový manažér. A že, jak ukázaly audity Evropské komise, je ve skutečném konfliktu zájmů.

Během roku 2020 se tak pomalu v rostoucí krizi zakládalo na další zásadní změnu politických poměrů u nás. I Babiš se vydal na cestu záchranných balíčků, i on se začíná--i části svých dosavadních příznivců--jevit jako falešný prorok.

Průzkumy už od léta tohoto roku naznačují postupné slábnutí hnutí ANO, jakož i drastický propad obou levicových stran, které Babišovu vládu podporují. Je skoro jisté, že ve sněmovních volbách na podzim příštího roku se politická mapa u nás opět změní.

Všechny uvedené změny v české politice v posledním čtvrtstoletí souvisejí s čímsi, co bychom mohli popsat jako prozření demokraticky nezralé společnosti, která má tendenci opakovaně věřit nepravým prorokům. Jsou Vánoce, takže se nabízí odcitovat výrok biblické postavy, kvůli níž se tyto svátky slaví.

„Mějte se na pozoru před nepravými proroky: přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Copak se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale špatný strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani špatný strom nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci.“

ČRo Plus, 26.12.2020