Přeběhlictví je tunelování
Politické přeběhlictví je dosti podobné tunelování firem, jímž se Česká republika proslavila v 90. letech minulého století. Ve své podstatě bylo tunelování formou loupeže, při níž skupina manažérů nebo vlastníků podloudně vyvedla majetek ze svěřené firmy do různých dceřiných či jiných společností, přičemž z původní firmy zbyla často jen prázdná skořápka.
V systému poměrného zastoupení jsou poslanci voleni coby zástupci strany, tedy jakési politické firmy. Za tuto firmu kandidují pod praporem určitého programu s tím, že do nich voliči svými hlasy vkládají určitou důvěru coby do reprezentantů firmy. Je jim tedy svěřen určitý kapitál.
Strany investují do zvolení takových lidí mnoho peněz. Pohybují-li se náklady na volební kampaň v desítkách miliónů, lze dokonce dosti přesně spočítat, na kolik miliónů zvolení jednoho poslance stranu přijde.
Od zástupců politických stran v parlamentu není samozřejmě možné požadovat jen mechanické následování většinového názoru strany, stejně jako se absolutní konformita nevyžaduje ve firmách skutečných. Málokdo se tudíž pohoršuje nad tím, když se některý poslanec občas odchýlí od oficiální stranické linie, protože má na daný problém prostě jiný názor.
Když ale takový poslanec sebere politický i finanční kapitál, který do něj strana i voliči investovali, a začne programově hlasovat jinak než jeho strana, nebo ze strany odejde,přičemž se nevzdá mandátu, je jeho jednání formou tunelování. Odnáší si s sebou nejenom investice, které do něj strana vložila, ale tuneluje také důvěru voličů, kteří nedali v první řadě hlas jemu osobně, ale straně.
Stejně jako hospodářské tunelování eroduje základní principy tržního hospodářství, politické tunelování podemílá parlamentní demokracii. Česká ústava sice dává poslancům právo řídit se vlastním svědomím, ale také říká, že náš politický systém je založen na rovné soutěži politických stran. Když se politik zvolený za nějakou stranu rozhodne po volbách nejenom opustit svojí stranu, ale ještě se začne chovat jako další strana, ač k tomu od voličů nemá žádný mandát, nebo dokonce přejde k opačnému táboru, je volná soutěž stran v ohrožení.
MF Plus, 11.7.2008
V systému poměrného zastoupení jsou poslanci voleni coby zástupci strany, tedy jakési politické firmy. Za tuto firmu kandidují pod praporem určitého programu s tím, že do nich voliči svými hlasy vkládají určitou důvěru coby do reprezentantů firmy. Je jim tedy svěřen určitý kapitál.
Strany investují do zvolení takových lidí mnoho peněz. Pohybují-li se náklady na volební kampaň v desítkách miliónů, lze dokonce dosti přesně spočítat, na kolik miliónů zvolení jednoho poslance stranu přijde.
Od zástupců politických stran v parlamentu není samozřejmě možné požadovat jen mechanické následování většinového názoru strany, stejně jako se absolutní konformita nevyžaduje ve firmách skutečných. Málokdo se tudíž pohoršuje nad tím, když se některý poslanec občas odchýlí od oficiální stranické linie, protože má na daný problém prostě jiný názor.
Když ale takový poslanec sebere politický i finanční kapitál, který do něj strana i voliči investovali, a začne programově hlasovat jinak než jeho strana, nebo ze strany odejde,přičemž se nevzdá mandátu, je jeho jednání formou tunelování. Odnáší si s sebou nejenom investice, které do něj strana vložila, ale tuneluje také důvěru voličů, kteří nedali v první řadě hlas jemu osobně, ale straně.
Stejně jako hospodářské tunelování eroduje základní principy tržního hospodářství, politické tunelování podemílá parlamentní demokracii. Česká ústava sice dává poslancům právo řídit se vlastním svědomím, ale také říká, že náš politický systém je založen na rovné soutěži politických stran. Když se politik zvolený za nějakou stranu rozhodne po volbách nejenom opustit svojí stranu, ale ještě se začne chovat jako další strana, ač k tomu od voličů nemá žádný mandát, nebo dokonce přejde k opačnému táboru, je volná soutěž stran v ohrožení.
MF Plus, 11.7.2008