V červnu premiér Mirek Topolánek údajně domluvil na utajené schůzce s bývalým předsedou sociální demokracie Milošem Zemanem podporu dalších dvou poslanců z ČSSD pro Topolánkovu vládu. I kdyby se tyto zvěsti ukázaly být nepravdivé, kdokoliv, komu záleží na osudu české demokracie, by měl být ve střehu. Máme co do činění s jevem, který ohrožuje samotné základy parlamentní demokracie.

Jestliže je křehký vládní tábor ochoten „doplňovat“ řady poslanců, kteří jej podporují, tak, že si bez ohledu na výsledky voleb dá dopomoct k „novým“ poslancům šedými eminencemi z lobbistického prostředí nebo politickým soukromníkem z Vysočiny, neguje se smysl voleb.

Zastánci přežití současné vládní koalice „za každou cenu“ tvrdí, že problémem je především vnitřní nejednotnost ČSSD, její údajně autoritářský předseda, nebo laxní způsob vybírání kandidátů pro volby. Není prý pak divu, že některé poslance lze koupit, jiné vydírat kvůli jejich minulosti, a další poslat z opozičního do vládního tábora jen na přání Zemana.

Jenže i kdyby byla tato kritika částečně pravdivá, pořád ještě má současná vlna přeběhlictví dvě velmi znepokojivé dimenze, která mnohá média nechávají, dosti nepochopitelně, klidnými.

Tak především, i kdyby se poslanec rozhodnul přejít do vládního tábora jen kvůli svědomí, skutečností zůstává, že ve volebním systému, v němž vybíráme ze stranických kandidátek a programů, voliči nedali takovému poslanci mandát k tomu, aby se choval jako nějaká další politická strana, která ve volbách vůbec nekandidovala.

Jistě, poslanec má ústavní právo řídit se při hlasování svědomím, jenže odchýlit se tu a tam od většinového názoru strany a jejího poslaneckého klubu je něco jiného, než prostě „sbalit kufry“ a přejít do opačného tábora.

Druhou znepokojivou dimenzí je, že jeden bývalý významný politik si otevřeně počíná, jako by měl jakousi soukromou banku na poslance.

Když tento politik tvrdí, že nově založené občanské sdružení na jeho podporu, chce bojovat proti zákulisním praktikám, vysmívá se nám všem. Nabízí důchodce s Vysočiny poslance jen tak za dobré slovo, nebo má každý přeběhlík svojí cenu, kterou v přítmí hotelových loby vyjednají jeho emisaři? Neměla by se média pídit po stopách korupce?

I ti tvůrci veřejného mínění, kteří se domnívají, že například schválení amerického radaru v Česku je natolik důležité, že žádná cena není malá, by se měli začít ptát, co za tím vším je. Demokracii může zničit jak nebezpečí vnější, tak vnitřní. Organizované přeběhlictví, které silně podrývá důvěru občanů ve smysl voleb, takovým nebezpečím určitě je.

České demokracii se toto vše vrátí jako bumerang, který nakonec napáchá škody i těm, kdo se teď radují, že se Topolánkova vláda s pomocí podobných metod ještě nějaký čas udrží u moci.

Právo, 8.8.2008