Záměr Michaela Kocába kandidovat v podzimních volbách do Senátu za Stranu zelených nelze přijmout bez rozpaků. Důvodů je hned několik.

Kocáb v minulosti nebyl znám jako hlasatel zelené ideologie. Je samozřejmě možné, že prošel v posledních letech určitým vývojem, a je také možné, že si uvědomuje, že zelení pod vedením současného předsedy Martina Bursíka nejsou vlastně zelení. Tak či onak Kocáb při oznamování své kandidatury prohlásil, že z 95 procent podporuje Bursíkovu politiku. Zároveň řekl, že pokud by se Strana zelených měla po zářijovém sjezdu posunout doleva, svou kandidaturu stáhne.

Upřesnil sice, že toto jeho prohlášení není zaměřeno proti Daně Kuchtové, která se na podzimním sjezdu s Bursíkem utká o předsednický post ve straně, protože prý i v případě zvolení Kuchtové může strana pokračovat ve svém současném kursu, ale zkombinujeme-li prohlášení o Kocábově podpoře Bursíkovi s varováním o možném posunu doleva, znamená to, že by se Kuchtová v případě svého vítězství na sjezdu musela stát druhým Bursíkem, aby Kocáb mohl kandidátem za zelené zůstat.

Znamená to také, že Kocáb vlastně nekandiduje za Stranu zelených, ale jen za jedno její křídlo. Tuto politickou skupinu okolo Bursíka můžeme označit za pragmatické technology moci, kteří používají zelenou ideologii především jen jako nátěr, za nímž se schovává pravicový liberalismus blízký někdejší Unii svobody a jedné části dnešní Občanské demokratické strany.

Kandidátů na senátní křesla, kteří nejsou členy strany, za níž kandidují, je hned několik, ale kandidát, který není členem strany a přitom naznačuje, že vlastně kandiduje jen za jednu mocenskou skupinu v takové straně, je rarita. Šance takového kandidáta na úspěch jsou limitovány už tím, že bude muset se skutečnou kampaní počkat zřejmě až na dobu po sjezdu zelených. Je také otázkou, jak voliči budou vnímat kandidáta, který už dopředu dává ultimáta straně, za kterou kandiduje.

Kdo jsou zelení?

Tak či onak, Kocáb se bude profilovat na kandidátce strany, která momentálně neví, co vlastně je. Do Poslanecké sněmovny se sice dostala s programem, který zdůrazňoval některá klasická „zelená“ témata, ale Bursík působil už během volební kampaně jako politik, který si k zeleným jen načas odskočil z nějaké liberální strany.

Po volbách uzavřel koalici s občanskými demokraty a lidovci, ačkoliv mnozí příznivci zelených, včetně bývalého prezidenta Václava Havla, stranu nabádali, aby se politiku šla učit nejprve do opozice a podržela si tak punc alternativy k dosavadnímu politickému establishmentu.

Nakonec zvítězil Bursíkův názor, že ve vládě budou mít zelení lepší možnost prosazovat svůj program. Ukázalo se, že nakonec především pomáhají prosazovat programové priority ODS. V jejich vlastním programu nebylo nic o rovné dani, poplatcích ve zdravotnictví, americkém radaru nebo odporu vůči další integraci Evropské unie.

Ani malá vítězství, jako je embargo na budování nových jaderných elektráren nebo příprava zákona o omezení kamionové dopravy, na tom moc nemění, protože tato opatření nepřežijí současnou vládu. Kuchtová, coby představitelka, původní zelené politiky, zdánlivě bojuje s Bursíkem o moc, ale ve skutečnosti jde o identitu strany.

V tomto kontextu znělo logicky, když Bursík prosadil, aby spory ve straně řešil mimořádný sjezd strany v září. Je sice pravděpodobné, že Bursíkovi se podaří na sjezdu umlčet kritiky a nahradit je vlastními lidmi, ale tím nevyřeší otázku, co strana je a má být. Jenom ještě více vyhrotí současné rozpolcení, v němž se za vývěsním štítem zelených schovává jakási odnož ODS. Vezmeme-li v úvahu, že podle průzkumů zhruba 38 procent lidí, kteří volili zelené v roce 2006, říká, že by už stranu nevolili, Bursík si možná pojistí moc ve straně, jenže ta už voliče nebude zajímat.

Průměrnému voliči je asi už víceméně jedno, jestli se strana posune doleva nebo doprava. I z Bursíka už vyprchala novota, kterou coby politik voněl, když přivedl stranu k volebnímu úspěchu v roce 2006. Spíše vypadá jako občas se rétoricky zelenající verze politicky předčasně zestárlého harcovníka polistopadové politiky Ivana Langera.

Voliče zelení přestávají zajímat nejenom proto, že je to strana zcela pohlcená vnitřními spory, v níž neuplyne den, abychom nebyli konfrontováni s nějakou další trapnou „pikanterií“ z jejího nitra. A nejenom proto, že se bojuje o to, zda sjezd svolaný z Bursíkova popudu na září je vůbec legální. A nebo proto že slyšíme diskuse na téma, zda si Bursík zajistil pro sjezd většinu poněkud podvodným zakládáním nových organizací, či zda jsou jím navržené stanovy ústupem od vnitrostranické demokracie.


Problémem je i to, že se Bursík neobejde bez Kuchtové a naopak. Pragmatická, na technologii orientovaná politika Bursíka potřebuje „idealistické“ zázemí Kuchtové v podobě ekologických aktivistů, které v případě porážky Kuchtové na sjezdu strana ztratí. Kuchtová je zase jen těžko použitelná pro pragmatickou politiku, a to nejen proto, že nemá Bursíkovu politickou „šikovnost“. Dá se tudíž předpokládat, že vítězství jednoho ze dvou křídel na sjezdu stranu nikterak „nenakopne“, ale bude spíš mít podobný efekt, jaký měly podobné vnitrostranické tahanice v někdejší Unii svobody.

Kocábovo dilema

Už proto je kandidatura za tyto zelené velký risk. Pokud by Kocáb byl zvolen, může se mu stát, že bude v pozici senátorů za Unii svobody, kteří v horní komoře přežili smrt své strany. To je ovšem relegovalo do pozice politické nicotnosti.

Kocáb tvrdí, že jednou z jeho nejsilnějších priorit je dnes umístění amerického protiraketového radaru v České republice. Původně byl prý proti, ale ruské reakce ho přesvědčily, že radar je zapotřebí. V takovém případě je ovšem podivné, že kandiduje za stranu, která je v otázce radaru rozpolcená, a jejíž poslanci možná rozhodnou o odmítnutí tohoto zařízení. Zvláštní je to i proto, že Kocáb svoji kandidaturu nepojal jako snahu usmířit znepřátelené skupiny ve straně, ale vlastně jako polarizující krok, neboť se jasně postavil právě za Bursíka. Paradoxně tak může nakonec sám tak trochu přispět k tomu, že skupinu kolem Kuchtové, z níž se odpůrci radaru především rekrutují, ještě více proti projektu popudí.

Kocáb také tvrdí, že mu jde o přežití současné vlády—a to zejména ve světle nadcházejícího předsednictví České republiky v Evropské unii. Jenže výše zmíněná polarizace zelených, k níž Kocáb docela nešikovně přispěl svými výroky při oznamování kandidatury, může znamenat, že poslanci sympatizující s poraženým křídlem (což má být podle všech náznaků, právě křídlo Kuchtové), mohou nakonec opustit stranu i vládu. A senátoři, jak známo, při hlasování o důvěře vládě nehrají žádnou roli.

Podivné je i to, že Kocáb souhlasil s nasazením do senátního obvodu pro Prahu 1. Je to už tradičně obvod, kde se utkávají silné osobnosti, a letos tomu nebude jinak. Pokud by Kocáb senátorské křeslo nakonec získal, bude to na úkor několika kvalitních kandidátů, jako je lidovecký kandidát Pavel Klener, významný lékař, nebo lékař a vydavatel časopisu Přítomnost Martin Stránský, který bude kandidovat za neparlamentní stranu Věci veřejné. Současným senátorem, který bude svůj post obhajovat, je bývalý studentský lídr Martin Mejstřík.

Kocábovy šance mohly být i v tomto obvodu o něco vyšší, kdyby se zbytečně nevymezoval jako pravicový kandidát. Možná ho mohli v takovém případě podpořit v druhém kole levicoví voliči. Jenže po Kocábových prohlášeních při oznamování kandidatury, řekli už dopředu například sociální demokraté, že Kocába v druhém kole nepodpoří. V obvodě, kde je tradičně silná ODS, se Kocáb tak zcela zbytečně definoval jako někdo, kdo by vedle pravého křídla zelených mohl klidně reprezentovat i ODS. V tomto pravicovém teritoriu má ale proti kandidátovi ODS, řediteli Pražské záchranné služby Zdeňku Schwarzovi, malou šanci.

Kocáb mohl být nejsilnější, kdyby zůstal tam, kam ho voliči řadí spolu s dalšími představiteli uskupení, kterému pravice posměšně říká Pravda a láska. Tedy kdyby zůstal v politickém středu.

Tím, že na základě vcelku nepochopitelného údajného doporučení Václava Havla bude kandidovat za pravicové křídlo zelených, tedy za tyrkysové, ztratil už dopředu podporu nejen autentických zelených a demokratické levice, ale i středových voličů Pravdy a lásky. Takto neuvážené rozhodnutí je zvláštní zejména v případě člověka, který v posledních letech velmi pečlivě zvažoval, zda investuje svůj politický kapitál, opřený o nemalou popularitu, do nějakého politického projektu. Nakonec se vždy, jako třeba v případě Cesty změny, opatrně stáhnul. Nyní se z dosti těžce pochopitelných důvodů rozhodnul hazardovat nejenom s tím, že utrpí těžkou porážku, ale s tím, že spojením s Bursíkovými tyrkysovými poškodí své dobré jméno.

Literární noviny, 11.8.2008