Krize v ODS musela přijít
Po nástupu Mirka Topolánka do čela Občanské demokratické v roce 2002 se mnoho pravicově smýšlejících voličů rozhodlo uvěřit, že se strana dostatečně očistila od praktik, které způsobily krizi v roce 1997. Jenže ODS se nepoučila, a ani nic nepochopila.
Jenom se více semkla, přijala nacionalistickou rétoriku, a až do doby, než se znovu chopila vládní moci, se chovala jako monolit, který tu bezvýhradně horoval pro bezpáteřní opoziční smlouvu, tu jednomyslně praktikoval nulovou toleranci, tu unisono brblal proti Evropské unii. Odstrašující byla i militantní jednota při volbách Václava Klause na Hrad.
Už tato skálopevnost mohla leckoho varovat, neboť takto jedná pouze subjekt vnitřně ukovaný čistě mocenskými zájmy. Takto se chová sekta spojená konspirací. Anebo mafie.
Jistá naděje se vynořila v podobě úspěchů ODS v krajských volbách. Objevili se talentovaní politici, kteří mohli stranu demokratizovat, kdyby se dostali do nejvyšších pozic. Jenže Topolánek, ač původně sám regionální politik, přijal pravidla hry cynických klonů Klause, kteří zašpuntovali nejvyšší patro ODS proti většímu přílivu krajských talentů.
Lekce z let 1997 a 1998, v níž byla vnitrostranická krize úspěšně překonána s pomocí mýtu o „sarajevském atentátu“, navíc vytvořila i v krajích dojem, že každou špinavost lze nakonec ustát, promlčet a zapomenout. Když se nyní z úryvků spisu Krakatice v médiích dozvídáme, jak Téčko Tlustý a Íčko Langer pomáhali, prý nevědomky, bosům podsvětí, není to žádné překvapení.
Podobných vazeb muselo vzniknout v mocné straně mnoho už během zlatých časů privatizace. A během trvání opoziční smlouvy jich dál přibývalo—nejen v ODS, ale i v zemanovské sociální demokracii. Vladimír Špidla v čele ČSSD stranickou žumpu začal čistit, a doplatil na to.
Když pak ODS konečně po osmi letech mířila opět do vlády, tísnilo se ve výtahu k moci příliš mnoho ambiciózních politiků bez skrupulí nebo prostě různě zaháčkovaných. Ti, na které se dostalo, začali řádit jako černá ruka na ministerstvech, a jiní, na něž se nedostalo, začali řádit ve straně.
I volebního vítězství ODS v roce 2006 bylo částečně dosaženo metodami připomínajících podsvětí—s pomocí Kubiceho zprávy, z níž se dodnes nepotvrdilo nic. Při porodu Topolánkovy reformní vlády její advokáti ochotně vymýšleli krkolomné konstrukce o tom, jak přeběhlíci Péčko a Emko naslouchají jen svému svědomí.
České přísloví praví, že s čím kdo zachází, tím také schází. Kritici ODS ovšem nemají důvod k potměšilé radosti, protože Česko potřebuje slušnou pravicovou stranu. ODS má možná šanci se ještě zachránit, pokud z krajů přijdou věrohodní politici (jsou-li ještě takoví), kteří proženou Augiášův chlév proudem vody stejně, jako kdysi bájný Héraklés.
To se ovšem týká i toho, kdo stál u toho svinčíku a teď káže o ideové prázdnotě stranické politiky.
Právo, 25.9.2008
Jenom se více semkla, přijala nacionalistickou rétoriku, a až do doby, než se znovu chopila vládní moci, se chovala jako monolit, který tu bezvýhradně horoval pro bezpáteřní opoziční smlouvu, tu jednomyslně praktikoval nulovou toleranci, tu unisono brblal proti Evropské unii. Odstrašující byla i militantní jednota při volbách Václava Klause na Hrad.
Už tato skálopevnost mohla leckoho varovat, neboť takto jedná pouze subjekt vnitřně ukovaný čistě mocenskými zájmy. Takto se chová sekta spojená konspirací. Anebo mafie.
Jistá naděje se vynořila v podobě úspěchů ODS v krajských volbách. Objevili se talentovaní politici, kteří mohli stranu demokratizovat, kdyby se dostali do nejvyšších pozic. Jenže Topolánek, ač původně sám regionální politik, přijal pravidla hry cynických klonů Klause, kteří zašpuntovali nejvyšší patro ODS proti většímu přílivu krajských talentů.
Lekce z let 1997 a 1998, v níž byla vnitrostranická krize úspěšně překonána s pomocí mýtu o „sarajevském atentátu“, navíc vytvořila i v krajích dojem, že každou špinavost lze nakonec ustát, promlčet a zapomenout. Když se nyní z úryvků spisu Krakatice v médiích dozvídáme, jak Téčko Tlustý a Íčko Langer pomáhali, prý nevědomky, bosům podsvětí, není to žádné překvapení.
Podobných vazeb muselo vzniknout v mocné straně mnoho už během zlatých časů privatizace. A během trvání opoziční smlouvy jich dál přibývalo—nejen v ODS, ale i v zemanovské sociální demokracii. Vladimír Špidla v čele ČSSD stranickou žumpu začal čistit, a doplatil na to.
Když pak ODS konečně po osmi letech mířila opět do vlády, tísnilo se ve výtahu k moci příliš mnoho ambiciózních politiků bez skrupulí nebo prostě různě zaháčkovaných. Ti, na které se dostalo, začali řádit jako černá ruka na ministerstvech, a jiní, na něž se nedostalo, začali řádit ve straně.
I volebního vítězství ODS v roce 2006 bylo částečně dosaženo metodami připomínajících podsvětí—s pomocí Kubiceho zprávy, z níž se dodnes nepotvrdilo nic. Při porodu Topolánkovy reformní vlády její advokáti ochotně vymýšleli krkolomné konstrukce o tom, jak přeběhlíci Péčko a Emko naslouchají jen svému svědomí.
České přísloví praví, že s čím kdo zachází, tím také schází. Kritici ODS ovšem nemají důvod k potměšilé radosti, protože Česko potřebuje slušnou pravicovou stranu. ODS má možná šanci se ještě zachránit, pokud z krajů přijdou věrohodní politici (jsou-li ještě takoví), kteří proženou Augiášův chlév proudem vody stejně, jako kdysi bájný Héraklés.
To se ovšem týká i toho, kdo stál u toho svinčíku a teď káže o ideové prázdnotě stranické politiky.
Právo, 25.9.2008