Kundera ve spárech inkvizice
Z článku pracovníka Ústavu pro studium totalitních režimů Adama Hradílka, zveřejněném v investigativním týdeníku Respekt, jsme se dozvěděli, že spisovatel Milan Kundera v roce 1950 udal komunistické policii západního agenta Miroslava Dvořáčka, který pak strávil 14 let ve vězení. Dosud se soudilo, že tohoto takzvaného agenta-chodce udala buď jeho přítelkyně Iva Militká nebo, ze žárlivosti, její přítel a pozdější manžel Miroslav Dlask.
Článek o Kunderově údajném provinění je napsán tak, že nenechává téměř žádný prostor pro pochyby, ačkoliv jediným „důkazním materiálem“ o tom, že agenta Dvořáčka přišel na policii udat právě Kundera, “ je policejní záznam. Jedná se o několik řádek textu, psaných na stroji, podepsaných jakýmsi policistou, o němž nevíme nic dalšího. Pak ještě existuje nepřímé svědectví, podle něhož se prý Dlask Kunderovi svěřil, že se Dvořáček ukrývá u Militké na studentské koleji.
Je možné, že se vše stalo, tak jak to pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů popisují. Je ale také možné si představit mnoho dalších scénářů. Vzhledem k tomu, že neexistuje protokol podepsaný Kunderou, je například možné, že se za Kunderu někdo vydával. Nebo že si nějaký policista jeho jméno z nám neznámého důvodu do hlášení iniciativně doplnil.
Jak už si všimli někteří pochybovači, v blogu na Aktualne.cz například Pavel Minařík, je podivné, že s výjimkou spisu vedeného na odsouzeného Dvořáčka se nenašly žádné další policejní záznamy o sledování, vyšetřování a postihu osob, které v dramatu sehrály hlavní roli. Studentka Iva Militká nebyla nikterak postižena, ač právě u ní se ukrýval západní agent!
Když už nám někteří vykladači Kunderovy minulosti tvrdí, že je prý logické, že mladý básník mohl udávat, neboť potřeboval smazat jakýsi stranický škraloup, mohli by nám stejně „logicky“ vysvětlit, jak je možné, že totalitní mašinérie nijak nepostihla dívku, která ukrývala agenta-chodce Dvořáčka? Ve skutečnosti to skoro vysvětlit nejde. Alespoň ne lidem, kteří na rozdíl od mladých historiků sami totalitu zažili.
Co když měla tajná policie na studentských kolejích, jak bylo ostatně v té době běžné, nasazeného svého agenta, jehož identitu chtěla chránit? Nebylo by v jejím zájmu poskytnout kriminální policii jako zdroj informací o Dvořáčkovi jméno někoho jiného?
Účelem předešlých odstavců není vyvinit za každou cenu Kunderu. Koneckonců Kundera byl v té době prý zaníceným komunistou. Je možné, že z čiré víry v dobové „dobro“ skutečně udal někoho, koho v souladu s dobovou propagandou a svým přesvědčením považoval za „zlo“. Anebo naopak jednal zcela cynicky.
Otázky vzbuzuje spíše ona naprosto nepřiměřená míra jistoty, v jejímž duchu se nesou obvinění vznesená Ústavem pro studium totalitních režimů, což je údajně vědecká instituce, jejíž metodou práce by mělo být opatrné vážení všech „pro“ a „proti“. Neměl by právě ústav, který se oficiálně zabývá studiem totalitních režimů, nabídnout i alternativní teorie?
Nemělo by právě pracovníkům tohoto ústavu být jasné, že vše mohlo být trochu jinak? Lze „odstřelit“ světoznámého spisovatele jenom na základě několika řádek na papíru formátu A4, podepsaných jakýmsi dobovým vyšetřovatelem, který dnes už nemůže k případu nic říct?
Kam se poděla metoda práce založená na dvou nezávislých, věrohodných zdrojích? Vždyť jediným zdrojem v Kunderově případu je jím nepodepsaný policejní dokument. Druhý „zdroj“ žádným zdrojem není. Je to jen tvrzení Ivy Militké, že jí Dlask před smrtí údajně vyjevil, že se prý Kunderovi s informací o Dvořáčkově pobytu na studentské koleji svěřil.
V celé věci jde o slušnost. Ta by měla badatelům nejenom velet, aby na základě poměrně chatrné evidence nekonstruovali dalekosáhlé závěry, z nichž Kundera vystupuje jako jednoznačný padouch, ale aby také doprovodili nalezený dokument komentářem, který nabízí alternativní interpretace.
Místo toho se obvinění vůči Kunderovi nesou v inkvizičním duchu. Nelze se tak zbavit dojmu, že naši novodobí vykladači nedávné historie se dost podobají kádrovákům, kteří tvořili páteř komunistického režimu.
Text je rozšířenou verzí článku, který vyšel nejprve v Právu, 15.10.2008
Článek o Kunderově údajném provinění je napsán tak, že nenechává téměř žádný prostor pro pochyby, ačkoliv jediným „důkazním materiálem“ o tom, že agenta Dvořáčka přišel na policii udat právě Kundera, “ je policejní záznam. Jedná se o několik řádek textu, psaných na stroji, podepsaných jakýmsi policistou, o němž nevíme nic dalšího. Pak ještě existuje nepřímé svědectví, podle něhož se prý Dlask Kunderovi svěřil, že se Dvořáček ukrývá u Militké na studentské koleji.
Je možné, že se vše stalo, tak jak to pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů popisují. Je ale také možné si představit mnoho dalších scénářů. Vzhledem k tomu, že neexistuje protokol podepsaný Kunderou, je například možné, že se za Kunderu někdo vydával. Nebo že si nějaký policista jeho jméno z nám neznámého důvodu do hlášení iniciativně doplnil.
Jak už si všimli někteří pochybovači, v blogu na Aktualne.cz například Pavel Minařík, je podivné, že s výjimkou spisu vedeného na odsouzeného Dvořáčka se nenašly žádné další policejní záznamy o sledování, vyšetřování a postihu osob, které v dramatu sehrály hlavní roli. Studentka Iva Militká nebyla nikterak postižena, ač právě u ní se ukrýval západní agent!
Když už nám někteří vykladači Kunderovy minulosti tvrdí, že je prý logické, že mladý básník mohl udávat, neboť potřeboval smazat jakýsi stranický škraloup, mohli by nám stejně „logicky“ vysvětlit, jak je možné, že totalitní mašinérie nijak nepostihla dívku, která ukrývala agenta-chodce Dvořáčka? Ve skutečnosti to skoro vysvětlit nejde. Alespoň ne lidem, kteří na rozdíl od mladých historiků sami totalitu zažili.
Co když měla tajná policie na studentských kolejích, jak bylo ostatně v té době běžné, nasazeného svého agenta, jehož identitu chtěla chránit? Nebylo by v jejím zájmu poskytnout kriminální policii jako zdroj informací o Dvořáčkovi jméno někoho jiného?
Účelem předešlých odstavců není vyvinit za každou cenu Kunderu. Koneckonců Kundera byl v té době prý zaníceným komunistou. Je možné, že z čiré víry v dobové „dobro“ skutečně udal někoho, koho v souladu s dobovou propagandou a svým přesvědčením považoval za „zlo“. Anebo naopak jednal zcela cynicky.
Otázky vzbuzuje spíše ona naprosto nepřiměřená míra jistoty, v jejímž duchu se nesou obvinění vznesená Ústavem pro studium totalitních režimů, což je údajně vědecká instituce, jejíž metodou práce by mělo být opatrné vážení všech „pro“ a „proti“. Neměl by právě ústav, který se oficiálně zabývá studiem totalitních režimů, nabídnout i alternativní teorie?
Nemělo by právě pracovníkům tohoto ústavu být jasné, že vše mohlo být trochu jinak? Lze „odstřelit“ světoznámého spisovatele jenom na základě několika řádek na papíru formátu A4, podepsaných jakýmsi dobovým vyšetřovatelem, který dnes už nemůže k případu nic říct?
Kam se poděla metoda práce založená na dvou nezávislých, věrohodných zdrojích? Vždyť jediným zdrojem v Kunderově případu je jím nepodepsaný policejní dokument. Druhý „zdroj“ žádným zdrojem není. Je to jen tvrzení Ivy Militké, že jí Dlask před smrtí údajně vyjevil, že se prý Kunderovi s informací o Dvořáčkově pobytu na studentské koleji svěřil.
V celé věci jde o slušnost. Ta by měla badatelům nejenom velet, aby na základě poměrně chatrné evidence nekonstruovali dalekosáhlé závěry, z nichž Kundera vystupuje jako jednoznačný padouch, ale aby také doprovodili nalezený dokument komentářem, který nabízí alternativní interpretace.
Místo toho se obvinění vůči Kunderovi nesou v inkvizičním duchu. Nelze se tak zbavit dojmu, že naši novodobí vykladači nedávné historie se dost podobají kádrovákům, kteří tvořili páteř komunistického režimu.
Text je rozšířenou verzí článku, který vyšel nejprve v Právu, 15.10.2008