V podobě drtivé prohry v krajských a senátních volbách spadla Občanská demokratická strana—řečeno obrazně řečeno--do jámy, z níž by se ovšem při troše politického umu mohla za nějaký čas vyhrabat. Bohužel se zdá, že ODS dělá vše pro to, aby se jáma změnila v propast, z níž nemusí být cesty ven.

Hlavním problémem ODS je, že místo toho, aby se po prohraných volbách za zavřenými dveřmi její předáci poradili, jak dál, pustili se—přes média—do bratrovražedné války. Kdyby straničtí předáci například sdělili veřejnosti, že i přes volební prohru strana stojí za předsedou a premiérem Mirkem Topolánkem, nebo naopak, že si vlivní lidé ve straně, včetně Topolánka, většinově přejí změnu na postu předsedy, mohla by snad ODS získat část ztracené voličské přízně zpět.

V ODS ovšem místo toho vypukla otevřená válka, která zdánlivě nemá žádné řešení. Když Topolánek, teatrálně obklopen představiteli svého křídla, otevřeně vyhlásil, že bude o post předsedy bojovat s prvním místopředsedou strany Pavlem Bémem, získal možná sympatie části veřejnosti za svou bojovnost, ale také významně přiblížil možnost úplného rozvratu strany.

Pokud totiž Topolánek svůj post předsedy strany obhájí, anebo pokud naopak zvítězí v boji o předsednictví ODS Pavel Bém, vynoří se otázka, co s poraženým křídlem. Je totiž zřejmé, že pokud tito lidé zůstanou ve straně, budou představovat pro vedení zvolené na prosincovém sjezdu vážný problém. Pokud by poražení ze strany odešli, může to ODS značně oslabit, neboť v obou znesvářených křídlech strany lze nalézt kvalitní politiky.

Problémem též je, že za křídlem Pavla Béma stojí prezident Václav Klaus. Vyhraje-li tedy Topolánek, bude se muset potýkat nejen s poraženými představiteli bémovského křídla, k nimž patří i populární bývalí hejtmani, ale i s Hradem.

ODS by mohla odvrátit problémy, které jí v případě vítězství jedné ze dvou mocenských skupin čekají, snad jen v případě, kdyby kongres strany usoudil, že nejlepším řešením je postavit do čela strany někoho jiného než Topolánka nebo Béma. Jenže by to musel být někdo, kdo není viditelně svázán ani s jednou ze dvou skupin. Pro takovou roli se už sice sám nabídnul europoslanec Jan Zahradil, který tvrdí, že vyjde jak s Topolánkem, tak s Bémem, jenže Zahradil je především Klausův člověk. Navíc naprosto postrádá atributy potřebné k tomu, aby pozitivně oslovil veřejnost.

Je možné, že se někdo „třetí“ nakonec najde. ODS má řadu talentovaných politiků, například mezi některými bývalými starosty velkých měst, kteří zasedají v Senátu. Vsadit na někoho takového by ovšem vyžadovalo kus odvahy a představivosti. Otázkou je, zda delegáti kongresu, kteří už teď jsou pod těžkým tlakem obou znesvářených křídel, k tomu budou mít sílu.

MF Plus, 7.11.2008