Ani největší kritici vlády Mirka Topolánka v sociální demokracii si nemohou po krajských a senátních volbách opravdu přát pád vlády. Vláda, jakkoliv obměněná, se sice bude i nadále zaklínat reformami, ale nebude schopná naplnit nic ze svých slibů a oslovit tak znechucené pravicové voliče. Kdyby se „reformy“ jala prosazovat, změní se celé představení opět ve frašku, v níž účinkují různí přeběhlíci a rebelové z řad vládní koalice, kterých teď ještě přibude.

Předáci ČSSD jako hlavní důvod pro odchod Topolánkovy vlády uváděli nadcházející české předsednictví Evropské unie. Jenže od České republiky v tomto okamžiku nikdo nic významného v čele EU stejně nečeká. Nová vláda by si s tímto úkolem už neporadila o moc lépe, než ta Topolánkova. Navíc Topolánek, jenž se dostal do ostrého sporu s prezidentem Václavem Klausem, má veškeré důvody se chovat proevpropsky, neboť vztah k EU nyní reprezentuje základní bojovou linii v ODS.

Kdyby vláda padla, nastalo by dlouhé handrkování buď o vytvoření otevřené či skryté velké koalice, což by ČSSD poškodilo, nebo o vyvolání předčasných voleb. Pro ty by ovšem bylo oslabenou ODS těžké získat, a bez ní to nepůjde.

V zájmu ČSSD také není dovolit Klausovi, aby se stal v případě pádu vlády hlavním hráčem na politické šachovnici. Klaus by mohl hrát podle předpokládaných pravidel, a například jmenovat do čela vlády Béma, který by usiloval o vytvoření regulérní politické vlády. Mohl by se ovšem také pokusit rozvrátit ČSSD--jako se mu to už podařilo v případě ODS.

Kdyby například jmenoval Miloše Zemana do čela „úřednické“ vlády, jež by mohla vládnout během českého předsednictví i bez důvěry Poslanecké sněmovny, zabil by prezident dvě mouchy jednou ranou: ovládnul by politickou šachovnici během českého předsednictví a způsobil by vážný otřes v ČSSD.

ČSSD, jak se zdá, už pochopila, že není v jejím zájmu Topolánkovu vládu potopit. Za šest měsíců se konají volby do Evropského parlamentu, v němž má nyní ČSSD dva europoslance, zatímco ODS jich má dvanáct. Tento poměr se může v červnu úplně obrátit, protože slabý kabinet, vládnoucí v prostředí těžkých sporů v koaličních stranách, jen posílí pozici ČSSD.

A pokud chce ČSSD vyhrát i volby do Sněmovny, měla by si Topolánka a jeho kabinet „chránit“ až do června 2010.

I Topolánek pochopil, že v situaci, kdy mu jde „po krku“ část ODS, je jeho hlavní prioritou politicky přežít ve vlastní straně. Jistá míra spolupráce s ČSSD, například v podobě zvolení Paroubka do čela Poslanecké sněmovny, mu to může umožnit. Jsme tak svědky zajímavého veletoče na české politické scéně.

MF Plus, 21.11.2008