Lidé z okolí prezidenta Václava Klause se prý chystají založit euroskeptickou stranu pod jménem Libertas.cz—po vzoru irského hnutí, které přesvědčilo Iry, aby odmítli v referendu Lisabonskou smlouvu. Sám Klaus naznačuje, že možná opustí Občanskou demokratickou stranu a novou stranu podpoří.

(Jelikož pod názvem Libertas.cz je na webu už zaregistorváno společenství, které pořádá historické bitvy, utkání v šermu apod., říkejme možné nové straně raději prostě Klausova strana.)

Leckoho samozřejmě napadne, že zprávy o možném vzniku nové strany jsou jen pokusem o nátlak na blížící se kongres ODS, aby pod hrozbou rozštěpení ODS a odchodu jejího zakladatele přece jenom dal přednost Pavlu Bémovi před Mirkem Topolánkem. Není to hloupá taktika, protože řada váhajících členů ODS se může možnosti rozštěpení strany i odchodu otce-zakladatele zhrozit.

Pokud by strana opravdu vznikla, je jasné, že by její vznik vyústil do velkého přeskupování sil v ODS, neboť by řada současných poslanců a senátorů přešla k nové straně. A to nejen kvůli principům a odporu k EU, ale také proto, že mnozí členové ODS mohou docela oportunisticky usoudit, že i kdyby Topolánkovi a spol. zůstala značka ODS, nová strana Klause, který už v minulosti mnohokrát prokázal svůj mimořádný politický instinkt a schopnosti, by mohla být úspěšná.

Tak či onak, pokud Topolánek na kongresu zvítězí, a vzápětí vznikne coby politický domov pro poražené křídlo ODS nová euroskeptická strana spojená s Klausem, bude to výtečná zpráva pro českou pravici.

Ačkoliv se mnozí jistě budou rozštěpení pravice hrozit, ve skutečnosti by se vznikem Klausovy strany poměry na pravici značně projasnily. ODS by se už nemusela tvářit jako tak trochu proevpropská, ale zároveň vlastně euroskeptická strana. Tato totální schizofrenie strany, působená do značné míry politickými úlitbami realistického křídla Topolánka Klausovi, mátla mnoho pravicových voličů. Mnoho proevrospkých voličů také odpuzovala.

Jinými slovy: ODS by se v případě vzniku Klausovy strany a následného odchodu euroskeptického křídla ODS do této nové strany mohla definovat stejně, jako to činí většina velkých pravicových stran v Evropě—tedy jako pravicové, konzervativně-liberální uskupení, které je ovšem proevpropské.

Tento vývoj by značně pročistil poměry na české pravici. ODS by se stala skutečnou občanskou stranou, Klausova strana by reprezentovala národnickou pravici. To by mohlo k ODS přivést mnoho středových voličů, kteří z nouze--částečně kvůli Klausovi--volili malé liberální strany nebo v posledních volbách zelené.

Pokud by nová strana získala slušnou podporu, věděli bychom, že v české společnosti je euroskeptický proud možná silnější, než si mnozí myslí. V současnosti není tato záležitost jasná, neboť mnoho voličů ODS stranu podporuje pro její konzervativně-liberální ideje, i když nepodporuje nezbytně její euroskepticismus.

Pokud by naopak nová strana zůstala okrajovým uskupením, bylo by, pokud jde o sílu euroskepticismu u nás, také jasněji. A jasnější by byla i odpověď na otázku, jakou váhu přikládat Klausovu prezidentství i jeho postojům v následujících 4 letech, neboť tato váha se jistě bude odvozovat i od váhy jeho politické strany.

A nakonec jeden paradox: zdá se, že strana, která tak poslušně a jednomyslně volila Václava Klause během prezidentské volby, nakonec na tuto volbu doplatí. Jak mnozí upozorňovali, měl si Topolánek bitvu s Klausem vybojovat už tehdy a nenechávat ji až na dobu českého předsednictví EU.