Většina českých občanů, jakož i občanů ostatních evropských zemí, nikdy nečetla Lisabonskou smlouvu, ani žádný jiný dokument Evropské unie. Nedivme se jim. Mají na práci lepší věci, a navíc žijí v demokratických státech, kde si volí své parlamentní zástupce, kteří mají podobné věci v popisu práce.

To, že zmíněné dokumenty občané většinou nečetli, neznamená, že EU je špatný nebo elitářský projekt. Ba dokonce ani skutečnost, že—vzato z estetického hlediska—jsou takové dokumenty dost často příšerné čtení, neznamená, že je EU špatný projekt.

Jak se ale má takový—dokumenty EU nečtoucí občan—bránit náporu demagogie, která se na něj v České republice valí například z pražského Hradu či z úst některých představitelů Občanské demokratické strany a komunistů? Tedy například argumentům, že Lisabonská smlouva výrazně omezí naší suverenitu, nebo--vyjádřeno slovníkem prezidentova poradce Ladislava Jakla—že Lisabonská smlouva zruší Českou republiku jako samostatný stát?

Vzhledem k tomu, že Česká republika je poslední zemí EU, která ještě nenechala smlouvu projít ratifikačním procesem, lidem se zdravým rozumem možná bude stačit, když se podívají po Evropě a odpoví si na následující otázku: Máme věřit, že těch 25 parlamentů členských zemí EU, které Lisabonskou smlouvu už odhlasovaly, tak učinilo se záměrem „zrušit“ své země nebo třeba jen neodpovědně omezit suverenitu těchto zemí?

Máme věřit, že ústavní odborníci i politici velkých zemí, jako jsou Francie, Velká Británie a Itálie na jedné straně, a malých zemí, jako jsou Dánsko, Švédsko nebo třeba baltské státy, smlouvu neprostudovali tak důkladně jako náš pan prezident, jeho poradci i právníci?

Abychom argument vyostřili, lze se také zeptat: Je všech těch 25 zemí, které smlouvu v parlamentech ratifikovaly, ovládáno neodpovědnými hňupy? A naopak: disponují náš pan prezident a lidé okolo něho nějakou zvláštní prozíravostí, která jim ve „zrádném“ dokumentu umožnila spatřit nebezpečí, kterých si zástupci zbylých zhruba 450 miliónů Evropanů lehkomyslně nevšimli? Odpověď asi všichni tuší.

Politiků s názory na EU, jaké má prezident Klaus a jeho podporovatelé v ODS, nebo jaké mají čeští komunisté, najdeme v ostatních zemích EU přibližně stejné procento jako u nás, jenže ve všech těch zemích zůstali na okraji politického dění. Těmto zemím vládnout pravicové či levicové vlády, v jejichž čele stojí rozumní lidé, kteří chápou, že evropský projekt je založen na jisté míře kompromisu. U nás bohužel proniknul politický extremismus ve vztahu k EU až do nejvyšších pater politiky. Jediný obdobný případ najdeme už jen v sousedním Polsku, kde prezident Kaczynski zastává názory podobné Klausovým.

Čeští eurofóbové z okolí Klause jistě namítnou, že tam, kde o Lisabonské smlouvě nehlasovali politici, ale občané—tedy v Irsku—neprošla. Jenže na rozdíl od nás tam smlouvu podporovala a nadále podporuje celá politická elita. O jejím osudu rozhodli právě lidé, kteří ji nečetli a číst nebudou. Podlehli přesně tomu typu argumentů, které slyšíme od prezidentova tajemníka: například že smlouva údajně zruší samostatnost Irska. Nebo že bude prostředkem k rozvolnění přísných pravidel pro potraty, které katolické Irsko má.

Z čehož plyne poučení, že nechat hlasovat lidi v referendech o složitých smlouvách, které nečtou, je značně problematické. Vlastně nedemokratické. Protože hlasovat by se mělo pouze o tom, na co si lidé mohou utvořit kvalifikovaný názor.

Jelikož v České republice naprostá většina lidí v průzkumech po pravdě odpovídá, že Lisabonskou smlouvu nečetli, a jelikož rozhodnutí je v rukou politiků, opravdu nezbývá průměrnému občanu, než jako vodítko pro svůj názor použít zbytek EU. Pokud si takový občan myslí, že se ostatní země EU rozhodly přijetím smlouvy „zrušit“ nebo výrazně omezit svou suverenitu, aniž by o tom věděly (anebo proto, že upadly do područí nedemokratických elitářů), říká nám de facto, že Češi jsou národ natolik výjimečný, že s pomocí našeho prezidenta jsme jako jediní dokázali v dokumentu odhalit cosi, čeho si politici ve zbytku EU nevšimli nebo co lehkomyslně ignorovali. Přesto se ale vtírá myšlenka, že si například Francie nebo Velká Británie přijetím Lisabonské smlouvy docela jistě nemínily odhlasovat svůj zánik.

Občanům, kterým je tento typ krajní demagogie k smíchu, ale kteří se přeci jen strachují o míru suverenity českého státu, lze poradit dvě věci. Za prvé, aby si přece jen přečetli přístupovou smlouvu, kterou 70 procent Čechů schválilo v referendu v roce 2003. Zjistili by, že jsme se části suverenity už dávno dobrovolně vzdali.

Mají občané od roku 2004, kdy se naše země stala členem EU, pocit, že by nějak utrpěla v důsledku vstupu jejich svoboda? Anebo lze naopak argumentovat, že možnosti Čechů volně se pohybovat, investovat, studovat, a po zrušení zbývajících překážek i volně kdekoliv pracovat v ostatních zemí EU, naši svobodu spíš rozšířily?

Druhou zmíněnou věcí je samotný pojem suverenity. Odpůrci Lisabonské smlouvy ho obvykle definují jako právo našich demokraticky zvolených politiků a dalších státních orgánů s konečnou platností určovat, co u nás platí a co ne. Pokud je takto definovaná svrchovanost naším cílem, nemáme ovšem v EU co pohledávat už od roku 2004. A je se třeba také zeptat, proč tedy většina Čechů v průzkumech veřejného mínění odpovídá, že důvěřují více institucím EU než domácím českým?

Možná by bylo také dobré si poctivě položit otázku, zda by opravdu bylo pro nás tak strašné, kdyby o ještě více záležitostech než dnes, rozhodoval kolektivní rozum Evropanů na úrovni EU, spíše než instituce české.

Kdo si myslí, že například slušné fungování tolik diskutovaného zdravotnictví nebo penzijního systému nám zajistí lépe čeští politici, než kdyby se o takových věcech rozhodovalo celoevropsky, měli by se skutečně další evropské integraci zuby nehty bránit. Kdo si myslí, že dlouhodobě jsou jeho úspory v bance lépe chráněny, když je bude garantovat jen český stát a nikoliv půlmiliardová ekonomická velmoc, určitě by měl trvat na zažitých modelech suverenity. A kdo si myslí, že chování české byrokracie i česká politická kultura jsou lepší než ona vysmívaná evropská byrokracie a politické instituce EU, měl by také horovat pro skálopevnou suverenitu.