Zastavení dodávek ruského plynu do zemí Evropské unie vyostřilo dilema, kterého jsme si poprvé mohli zřetelně všimnout vloni po podpisu česko-amerických smluv o umístění amerického protiraketového radaru na českém území. Tedy dilema, zda bezpečnost našeho státu lze zredukovat jenom na její vojenskou dimenzi.

Po podepsání výše zmíněných smluv totiž Rusko výrazně omezilo dodávky ropy do České republiky. Ač svůj krok zdůvodňovalo technickými a obchodními problémy, vyrojily se spekulace, že jde o odvetu za českou ochotu umístit na svém území americký radar.

Čeští politici působili tehdy poněkud nejistě. Ačkoliv smlouvy o radaru podepsali s USA, žádali o pomoc Brusel--tedy Evropskou unii. Ukázalo se, že velmoc, která garantuje vojenskou stránku naší bezpečnosti, přičemž radar má být symbolem tohoto spojenectví, nám nikterak nepomůže, když jde o bezpečnost energetickou. Jednání o omezení ruských dodávek ropy v Bruselu navíc vyjevilo i další problém: Unii o pomoc žádala země, jejíž někteří politici opakovaně zpochybňují další integraci EU.

Někteří čeští politici, často titíž, kteří se všemožně brání vývoji směrem ke společné bezpečnostní a zahraniční politice Unie, tehdy dokonce trochu farizejsky kritizovali Unii za její malou akceschopnost. Totéž se opakovalo, když Česká republika žádala od Unie tvrdší postup vůči Rusku po ruském vpádu do Gruzie.

Čeští politici—možná naštěstí pro ně--vloni nemuseli nakonec projít důkladným testem své odhodlanosti umístit na českém území americký radar i v případě, že by Rusko jasně řeklo, že dodávky ropy do České republiky trvale omezí nebo dokonce zastaví, pokud Česká republika nezmění své stanovisko k radaru. Možná by to Rusové rádi zkusili, ale pomohla nakonec právě solidarita Evropské unie. V době, kdy barel ropy stál více než 100 amerických dolarů, Rusové jistě nechtěli riskovat obchodní válku s celou Unií.

Nyní jsme opět v situaci, kdy dodávky ruských surovin ustaly. Tentokrát se jedná o zemní plyn, a důvodem je údajně spor Ruska s Ukrajinou. Ať už jsou ale skutečné důvody zastavení ruských dodávek plynu jakékoliv, znovu se vynořuje výše zmíněné dilema ohledně různých aspektů národní bezpečnosti.

Česká republika, stojící nyní na šest měsíců v čele Evropské unie, sice volá po tvrdším přístupu k Rusku i Ukrajině, jenže se ukazuje, že skutečných nástrojů, jak Rusko přimět k obnovení dodávek má málo nejen Česká republika, ale i Evropská unie. Hned poté, co premiér Mirek Topolánek pohrozil na půdě Evropského parlamentu tvrdším přístupem k Rusku, pokud rychle neobnoví dodávky plynu, předseda Evropské komise José Manuel Barroso, dosti bezzubě specifikoval, že tento tvrdší přístup by mohl spočívat například v podávání žalob firmami členských států Unie na ruské dodavatele plynu!

Ukázalo se tak znovu v plné nahotě, že Unie, pokud chce skutečně hrát s Ruskem rovnocennou hru, potřebuje být mnohem jednotnější, chcete-li integrovanější, a mít jako celek pro případ ruského (či jiného) vydírání připraveny politické, bezpečnostní a ekonomické scénáře i konkrétní opatření. K tomu by ale bylo zapotřebí nejprve pokročit právě v oblasti, v níž Češi prosluli házením písku do unijního soukolí—tedy v oblasti další politické a bezpečnostní integrace Unie.

Rusko, které je závislé na penězích z Unie stejně, jako je Unie závislá na ruských surovinách, by se jistě chovalo opatrněji, kdyby vědělo, že se Unie dokáže chovat jako jedna entita, která si v případě skutečné nouze vystačí bez Ruska. Momentálně Rusko praktikuje docela úspěšně politiku založenou na hesle „rozděl a panuj!“

Na druhou stranu je skutečností, že současná energetická krize, rozpoutaná především Ruskem, možná přispěje k urychlení evropské integrace víc, než by Rusům bylo milé. Dokonce i státy, jako je Česká republika, začnou oceňovat výhody skutečně sjednocené Evropy.

Je zde ale ještě jeden aspekt celé věci. Představme si, že by Rusko nyní České republice a Polsku nekompromisně sdělilo, že dodávky plynu obnoví jen v případě, že se obě země zřeknou základen, na nichž mají být umístěny komponenty americké protiraketové obrany. Je to samozřejmě situace velmi hypotetická.

Jsou si čeští politici, kteří nyní volají po tvrdších opatřeních vůči Rusku, jisti, že by ustáli tlak veřejného mínění, možná dokonce revoltu ulice, kdyby bylo možné ukončit skutečnou energetickou blokádu ze strany Ruska jednoduše odmítnutím amerického radaru? Jsou připraveni řešit otázky bezpečnosti státu v jakési rovnováze mezi vojenskými a energetickými aspekty bezpečnosti?

Zmínka o takové hypotetické situaci je důležitá zejména proto, že by bylo dobré, aby si Česká republika udělala konečně jasno v tom, do jaké míry, kdy a kde mohou naší bezpečnosti garantovat Spojené státy a NATO, a do jaké míry, kdy a kde potřebujeme k naší bezpečnosti skutečně silnou a solidární Evropskou unii. V současnosti na tuto otázku nemají mnozí čeští politici odpověď, nebo odpovídají nesmyslně: například tvrzením, že ratifikace smluv o americkém radaru u nás je důležitější než ratifikace Lisabonské smlouvy.

Kdyby přitom došlo ke skutečnému konfliktu s Ruskem, Rusko k nám nemusí poslat jediného vojáka nebo raketu. Stačí mu otočit opět kohoutkem plynovodu. Američanům by nezbylo, než přihlížet.

ČRo 6, 15.1.2009