Česko je překážkou rozšíření EU
Již delší dobu je zřejmé, že Evropská unie se nemůže dále rozšířit bez toho, že se před tím zreformují její instituce. Rozhodovací proces, který je momentálně založen na smlouvě z Nice, je příliš těžkopádný pro 27 členských zemí. I proto se EU pokusila před časem přijmout Evropskou ústavu. Poté, co projekt euroústavy zkrachoval, přišla Lisabonská smlouva.
Česká republika, jak známo, je zatím jedinou zemí, v níž neproběhlo o Lisabonské smlouvě hlasování. Všechny ostatní členské země, v nichž se o smlouvě hlasovalo v parlamentech, jí už schválily. V Německu se sice ještě čeká na vyjádření Ústavního soudu, a v Polsku na podpis prezidenta, nicméně i tam už prošla Lisabonská smlouva úspěšně parlamentním hlasováním. Irsko sice smlouvu odmítlo v referendu, ale plánuje referendum nové, přičemž ve světle globální ekonomické krize podpora pro Lisabonskou smlouvu stoupá.
Různí evropští státníci, včetně politiků velkých zemí, jako jsou Německo a Francie, už nějakou dobu naznačují, že jejich země nepřipustí další rozšíření Unie, pokud nebude Lisabonská smlouva přijata. Naprosto nekompromisně se nedávno vyjádřil předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering. Ten při návštěvě České republiky prohlásil, že jakékoliv další rozšíření EU není možné bez schválení Lisabonské smlouvy.
Byla to jasná narážka jak na otálení České republiky s ratifikací, tak na euroskeptické postoje části Občanské demokratické strany. A nutno říct, že to byla to narážka zcela oprávněná.
Čeští vládní politici i prezident Václava Klaus, který Lisabonskou smlouvu jednoznačně odmítá, totiž opakovaně slibují pomoc některým státům, jež jsou kandidáty na členství v EU, že podpoří jejich vstup do Unie. Je to poněkud absurdní chování, protože v tomto okamžiku je právě Česká republika největší překážkou vstupu těchto zemí do EU.
Někteří čeští politici odbývají námitky, že by s dalším rozšířením EU, například o Chorvatsko, bylo nutno čekat až na dobu po schválení Lisabonské smlouvy, argumenty, že prohloubení politické integrace Unie není nutnou podmínkou rozšíření. Jenže I kdyby to byla pravda, Česká republika prostě nemá dostatečnou politickou váhu na to, aby přesvědčila země, jako je Německo nebo Francie, popřípadě Evropský parlament, že mají dát rozšíření zelenou bez předchozího schválení Lisabonské smlouvy.
Bylo by tedy rozumné, kdyby čeští politici přestali představitelům některých zemí, zejména těch na Balkáně, které o vstup do Unie skutečně stojí, dávat plané sliby, že jim do Unie pomohou. Dokud Češi neschválí Lisabonskou smlouvu, vypadají jejich sliby trochu jako plácání do vody. Ba co hůř, politici zemí, které čekají na vstup do EU, mají plné právo od České republiky požadovat, aby si místo planých gest na mezinárodní scéně, nejprve udělala pořádek doma.
MF Plus, 6.2.2009
Česká republika, jak známo, je zatím jedinou zemí, v níž neproběhlo o Lisabonské smlouvě hlasování. Všechny ostatní členské země, v nichž se o smlouvě hlasovalo v parlamentech, jí už schválily. V Německu se sice ještě čeká na vyjádření Ústavního soudu, a v Polsku na podpis prezidenta, nicméně i tam už prošla Lisabonská smlouva úspěšně parlamentním hlasováním. Irsko sice smlouvu odmítlo v referendu, ale plánuje referendum nové, přičemž ve světle globální ekonomické krize podpora pro Lisabonskou smlouvu stoupá.
Různí evropští státníci, včetně politiků velkých zemí, jako jsou Německo a Francie, už nějakou dobu naznačují, že jejich země nepřipustí další rozšíření Unie, pokud nebude Lisabonská smlouva přijata. Naprosto nekompromisně se nedávno vyjádřil předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering. Ten při návštěvě České republiky prohlásil, že jakékoliv další rozšíření EU není možné bez schválení Lisabonské smlouvy.
Byla to jasná narážka jak na otálení České republiky s ratifikací, tak na euroskeptické postoje části Občanské demokratické strany. A nutno říct, že to byla to narážka zcela oprávněná.
Čeští vládní politici i prezident Václava Klaus, který Lisabonskou smlouvu jednoznačně odmítá, totiž opakovaně slibují pomoc některým státům, jež jsou kandidáty na členství v EU, že podpoří jejich vstup do Unie. Je to poněkud absurdní chování, protože v tomto okamžiku je právě Česká republika největší překážkou vstupu těchto zemí do EU.
Někteří čeští politici odbývají námitky, že by s dalším rozšířením EU, například o Chorvatsko, bylo nutno čekat až na dobu po schválení Lisabonské smlouvy, argumenty, že prohloubení politické integrace Unie není nutnou podmínkou rozšíření. Jenže I kdyby to byla pravda, Česká republika prostě nemá dostatečnou politickou váhu na to, aby přesvědčila země, jako je Německo nebo Francie, popřípadě Evropský parlament, že mají dát rozšíření zelenou bez předchozího schválení Lisabonské smlouvy.
Bylo by tedy rozumné, kdyby čeští politici přestali představitelům některých zemí, zejména těch na Balkáně, které o vstup do Unie skutečně stojí, dávat plané sliby, že jim do Unie pomohou. Dokud Češi neschválí Lisabonskou smlouvu, vypadají jejich sliby trochu jako plácání do vody. Ba co hůř, politici zemí, které čekají na vstup do EU, mají plné právo od České republiky požadovat, aby si místo planých gest na mezinárodní scéně, nejprve udělala pořádek doma.
MF Plus, 6.2.2009