Ať už jsme příznivci jakéhokoliv politického subjektu nebo ideologie, nikoho nemůže těšit to, co se v poslední době děje na české politické scéně. Ta se totiž propadá do téměř naprosté rozhodovací paralýzy. Pokud už se nějakého zásadního rozhodnutí podaří dosáhnout, je to často za cenu přízemních obchodů, nesrozumitelného a nechutného politického divadla, či kopání hlubokých politických příkopů tam, kde to není vůbec třeba.

Jedním vysvětlením je, že na vině je špatný volební systém, který už zhruba od poloviny 90. let minulého století produkuje patové volební výsledky. Vláda pak prý nemůže skutečně vládnout, musí, ať chce či nechce, spoléhat na upatlané kompromisy, popřípadě dokonce na politickou korupci, aby si vůbec zajistila většinu.

Jiné, z politologického hlediska sofistikovanější vysvětlení je, že hluboká politická polarizace jen zakrývá malou ideologickou diferencovanost politických subjektů. Politické ideologie se u nás používají instrumentálně - tedy bez skutečné víry v zásadní principy v nich obsažené. Jsou to pouhé vývěsní štíty, které maskují skutečnost, že naše politické strany jsou pouhé firmy s ručením omezeným, které se řídí principy ekonomické výnosnosti toho kterého rozhodnutí pro ně samé, popřípadě jsou zcela v područí lobbyistických zájmů.

Ani jedno ze dvou nabídnutých vysvětlení-tedy ani špatný volební systém, ani instrumentální používání ideologií spojené s korupcí-ale nevysvětlují, proč v jiných zemích s podobnou historií, jakou má ta naše (a podobně politicky polarizovaných, jako je ta naše), dokáží politici v zásadních otázkách přece jen najít jakýsi společný jmenovatel, kterému se občas říká národní zájem.

Navíc ve strategických otázkách se slabost české politické elity projevuje nejenom tím, že politici nejsou schopni definovat a uchopit nějaký zahraničně-politický nebo bezpečnostní problém jako zájem státu, ale jen jako zájem partajní. Jinými slovy, i problémy globálního významu se nakonec stávají jen nástroji pro ty nejpřízemnější domácí spory.

Zmíněná slabost se projevuje i podivným nedostatkem odvahy vůbec nějaká rozhodnutí učinit a být za ně zodpovědný. Dalo by se totiž argumentovat, že když už nejsou politici schopni se shodnout na základních státních zájmech, které by měly transcendovat stranickou linii, bylo by logické, kdyby alespoň rezolutně, takříkajíc do krve, hájili svůj partikulární pohled. A to i tak, že by byli ochotni nést plnou odpovědnost za to, když se jim jejich úhel pohledu podaří politicky prosadit.

Kdyby bylo na české politické scéně možné alespoň toto, pak bychom nemuseli přihlížet tragikomickým představením, jako jsou například nové a nové odklady nějakého rozhodnutí o Lisabonské smlouvě nebo o americkém radaru. Těm, komu leží na srdci národní, nebo chcete-li státní zájmy coby forma nějakého nadstranického kompromisu, by sice nebyli nadšeni, ale museli by přinejmenším ocenit, že ta která politická strana je ochotná přijmout se vším všudy například politické důsledky odmítnutí nebo přijetí důležité mezinárodní smlouvy.

Jenže naše největší politické strany nejsou schopny ani toho. Jejich jednání je podivně opatrnické a se vším všudy alibistické. Sociální demokracie nám tak například sehraje složité představení o svém nejprve nekompromisním odporu vůči pokračování vojenských misí v Afghanistánu, aby pak tento postoj zmírnila, vzápětí opět zradikalizovala, a aby nakonec nechala mise projít -- jak se ostatně dalo předpokládat, vzhledem k možným zahraničním reakcím. Pro koho a proč se proboha toto představení hraje? Kde jsou nějaké principy, když už není přítomen ani náznak úvah o národních zájmech v rámci jakési globálnější odpovědnosti?

Stejné představení nám uchystala ODS v případě Lisabonské smlouvy. V době, kdy nechala celou záležitost dojít tak daleko, že Česká republika je poslední zemí Evropské unie, která o smlouvě nehlasovala, dává nám všem na odiv svojí údajnou názorovou agonii nad údajně špatnou smlouvou. Má přitom skutečně na to, aby smlouvu odmítla a stála pak v čele České republiky osamocena proti celé Unii? Stejně jako ČSSD v případě vojenských misí nejspíš ne.

Evropu musí tato schizofrenie a slabost udivovat. Přijatelnější a srozumitelnější než české politické sebemrskačství je v tomto kontextu i irské "ne".

Vysvětlení pro tento politický oportunismus a slabost se hledá špatně, neboť se nelze vyhnout laciným generalizacím o devastujícím vlivu historických traumat a porážek na národní charakter. Nelze pominout klišé o tom, jak takto postižený národ a jeho politická elita jsou "stateční" pouze do okamžiku, než je někdo pořádně nakopne.

Jisté je, že přinejmenším politická elita neměla zatím nikdy čas uzrát. Národ, který byl v posledních čtyř stoletích s výjimkou let 1918-1938, 1945-1948, a 1989 do současnosti nesvobodnou provincií větších zemí, trpí nejenom tím, čím provincie obvykle trpí-tedy provincialismem-ale má navíc smůlu, že kvůli historickým událostem se jeho politické elity měnily v minulém století v letech 1918, 1938-1939, 1945, 1948, 1968, 1989, a částečně i 1993.

To je, jak se zdá, na poměrně malý národ trochu moc. Masaryk kdysi poznamenal, že sice máme demokracii, ale ještě ne demokraty, neboť udělat z národa nesvobodného národ bytostně svobodný trvá zhruba dvě generace. Totéž nepochybně platí i schopnosti politické elity vládnout nikoliv pouze v rámci demokratických institucí, ale vládnout skutečně demokraticky. Do doby, než se to naši politici naučí, bude bohužel, jak se zdá, platit, to, kvůli čemu se nám kdysi posmívali Němci, když tvrdili, že si Češi neumí vládnout.


ČRo 6, 6.2.2009