Premiér Mirek Topolánek tvrdí, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy ohrozil ratifikaci Lisabonské smlouvy u nás, když prohlásil, že by se francouzská auta měla vyrábět ve Francii, a francouzské automobilky--třeba i ty umístěné v Česku--by se tudíž měly vrátit do Francie. Podle Topolánka je výrok francouzského prezidenta neuvěřitelný. On sám prý pro Lisabonskou smlouvu hlasovat bude, ale naznačuje, že neví, jak zapůsobí Sarkozyho slova na stranické kolegy.

Ve skutečnosti jsou neuvěřitelná především slova Topolánka. Česká republika je poslední zemí Evropské unie, která o Lisabonské smlouvě nehlasovala, přičemž český premiér zatím ukázal v této věci nulový „leadership.“ Vymlouvat se teď na jakýsi výrok Sarkozyho hodně připomíná způsob, jakým se vymlouvají malé děti, když nechtějí něco udělat.

Ještě trapnější je vytvářet dojem, že mnozí zákonodárci z řad ODS jsou citlivé duše, které opravdu, ale opravdu mají ten nejlepší úmysl pro „lisabon“ hlasovat, jenže po Sarkozyho slovech budou chudáci na vážkách a premiér za ně nemůže ručit.

Topolánek též ublíženecky podotknul cosi o „rozhodování velkých o tom, co ovlivní náš život“. Možná by se měl více zamýšlet nad tím, co by se v Evropě asi dělo, kdyby se z ní v případě neúspěchu evropského integračního projektu, který ohrožuje svými postoji k „lisabonu“ i Česko, zase stala jen kolekce soupeřících „suverénních“ států. Pak bychom si mohli opět „užít“ staré známé evropské aritmetiky, která způsobila dvě světové války, v níž velcí dělají dějiny, zatímco malí jsou jejich oběťmi.

Francouzský prezident se stal terčem hněvu i ze strany některých českých komentátorů. Šéfredaktor Lidových novin Veselin Vačkov se hrozí ekonomického nacionalismu, který prý Sarkozy rozpoutává. Komentátoři v Hospodářských novinách rovnou mluví o Sarkozym jako o „napoleónkovi“, a v dalším komentáři deníku píše jeden ekonomický analytik o nebezpečí hospodářského nacionalismu skoro tak, jako by opisoval od Vačkova. Sarkozyho nešetří na svých webových stránkách ani kmenový komentátor Lidovek Bohumil Doležal.

Sarkozy se nad tímto intelektuálním a politickým vichrem přicházejícím z české kotliny určitě třese hrůzou. Kdyby se mu chtělo těmito argumenty vážně zabývat, mohl by se samozřejmě zeptat, proč se Češi strefují právě do něj. Vždyť návrhy zavánějící protekcionismem v poslední době nepřednesl jen on, ale lze je slyšet i v dalších velkých zemích Evropské unie. A také v USA.

Ano, s protekcionismem a ekonomickým nacionalismem je třeba bojovat, ale tam, kde skutečně hrozí. Každý soudně myslící člověk ví, že Sarkozyho slova jsou jen plácnutí do vody, které nelze naplnit obsahem, pokud by soukromé podniky nebyly nějak znárodněny nebo donuceny k přesunu svých operací zpět do Francie speciálním zákonem. Což se nestane.

Zajímavé také je, s jakou vervou se zejména pravicově ladění komentátoři pustili kvůli ekonomickému nacionalismu do Sarkozyho a zapomněli přitom, že v čele našeho státu stojí politik, který praktikoval tuhý hospodářský nacionalismus, když byl ještě premiérem. Nebo si už nevzpomínají na „rodinné stříbro“ a privatizaci do českých rukou, spojené s odmítáním zahraničních investic, které nabízely například krachujícím výrobcům nákladních aut prestižní zahraniční firmy?

A co jiného než svého druhu ekonomický nacionalismus je mlčenlivý souhlas s masovým propouštěním zahraničních dělníků, které k nám nalákaly nejrůznější agentury na práce, jež Češi nechtěli dělat? Dokonce jsme v ochraně „českých“ pracovních míst tak horliví, že těmto lidem vláda možná zaplatí letenky domů.

Ještě před tím, než vyplýtváme spoustu energie na poněkud plané kritizování Sarkozyho, neškodilo by si připomenout zlaté pořekadlo o přednostním zametání před vlastním prahem. Jestli někdo dnes tvrdí, že francouzský prezident je hrozbou pro další integraci EU, měl by se nejprve zamyslet například nad tím, co pro evropskou integraci zatím udělala česká politická reprezentace.