Poslanecká sněmovna se v prvním únorovém týdnu vrátila k přerušené mimořádné schůzi, jež započala už v prosinci 2008, aby projednala Lisabonskou smlouvu, s jejíž pomocí chce Evropská unie reformovat své instituce. Jednání bylo po vzrušené rozpravě znovu přerušeno. Z chování Občanské demokratické strany během jednání, především pak jejího předsedy a premiéra v jedné osobě, Mirka Topolánka, lze učinit několik závěrů. Tím hlavním je, že Topolánek nemá dění ve své vnitřně rozvrácené straně už téměř vůbec pod kontrolou.

Odpůrcům autoritativních metod v demokratické politice se může stokrát nelíbit styl předsedy opoziční sociální demokracie Jiřího Paroubka. Jenže v každé demokracii politické subjekty, které chtějí vypadat jako skutečné strany, a nikoliv jen jako vnitřně anarchické diskusní kluby, dávají před závažnými hlasováními přinejmenším doporučení svým poslancům a senátorům, jak hlasovat. V případech nejzávažnějších může porušení stranické linie vyústit třeba i do rozchodu strany se zákonodárci, jejichž „svědomí“ jim nedovolí podřídit se oficiální linii strany.

Lisabonská smlouva takovým hlasováním bezesporu je— už proto, že na ní závisí budoucnost nejen naše, ale i dalších 26 zemí. Paroubkova slova, že ČSSD podpoří tuto smlouvu všemi svými 71 hlasy jsou v tomto kontextu srozumitelná a nijak nevybočují z toho, čeho bychom byli v podobných případech svědky v jiných demokratických zemích.

Topolánek ovšem není schopen se zaručit za hlasy těch svých zákonodárců, kteří se s ním nerozešli; není ochoten dokonce ani vydat nějaké závazné doporučení. Už od okamžiku, kdy v prosinci 2007 smlouvu za Českou republiku podepsal, není schopen nabídnout v této věci jakýkoliv „leadership“.

Promarněné šance

Nejprve nezabránil tomu, aby senátoři z jeho vlastní strany zcela zbytečně neposlali smlouvu, kterou podepsal, k Ústavnímu soudu. Když soud pak v listopadu jednomyslně rozhodl, že „lisabon“ neodporuje české ústavě v žádném z bodů, v nichž na možný rozpor senátoři upozorňovali, mohl Topolánek požadovat od své strany urychlené hlasování o smlouvě.

Že tak nakonec neučinil, snad bylo možné omlouvat tím, že rozhodnutí soudu přišlo v době, kdy byla jeho pozice v čele ODS oslabena zdrcující porážkou v krajských senátních volbách. Jenže Topolánek prapor Lisabonské smlouvy nezvednul ani poté, co byl potvrzen ve své funkci předsedy ODS na prosincovém sjezdu strany.

ODS je nejednotná v několika oblastech, ale nejméně jednotná je právě v případě Lisabonské smlouvy, která se stala hlavním symbolem střetu mezi Topolánkem a prezidentem Václavem Klausem, který na prosincovém sjezdu teatrálně „složil“ pozici čestného předsedy ODS. Rozdělení ODS v případě „lisabonu“ je tudíž dobrým indikátorem poměru sil mezi topolánkovským a klausovským táborem.

Topolánek má na své straně zřejmě dostatečný počet zákonodárců z ODS k tomu, aby byla smlouva, spolu s hlasy ČSSD, zelených a lidovců, schválena. Snahy premiéra odkládat hlasování i smlouvě lze tak vysvětlit několika způsoby.

Například je možné, že Topolánek nechce riskovat ještě větší rozkol ve vlastní straně za situace, kdy není zřejmé, že Lisabonskou smlouvu schválí v opakovaném referendu Irsko, které jí zamítlo vloni v létě. Popřípadě Topolánek nechce tento rozkol vyhrocovat před červnovými volbami do Evropského parlamentu, které budou pro jeho budoucnost v čele strany klíčové. A nechce také ratifikací smlouvy před volbami přidávat síly novým euroskeptickým stranám.

V úvahách o premiérových motivech také zaznělo, že se Topolánek obává hrozeb několika poslanců své strany, kteří by v případě ratifikace Lisabonské smlouvy mohli podpořit opozici v hlasování o nedůvěře vládě.

Argumenty, které nezazněly

V rozpravě k Lisabonské smlouvě zazněla, zejména ze strany poslanců za ČSSD, řada relevantních argumentů, proč smlouvu urychleně ratifikovat. Mezi nimi je zejména důležitý argument, že další odklady oslabují českou pozici v EU, včetně role našeho státu během předsednictví, jakož i argument, že nerozhodujeme jen o sobě, ale o 26 dalších zemí v rámci těžce dojednaného kompromisu.

Přinejmenším stejně důležitý je argument, že oficiální zahraničně-politickou linií České republiky je příslib včasného rozšíření EU o některé státy na Balkáně, což Česká republika svým zdržováním schválení Lisabonské smlouvy de facto blokuje. Představitele velkých zemí EU i Evropského parlamentu totiž jasně prohlásili, že další rozšíření se bez Lisabonské smlouvy nemůže konat.

Příliš nezazněl, ačkoliv je relevantní, tento argument: Jelikož je Česká republika poslední zemí v EU, jež se pustila do schvalování Lisabonské smlouvy, měli by odpůrci smlouvy, zejména z ODS, vysvětlit, proč si myslí, že jejich argumenty o oslabení naší suverenity, popřípadě nadvládě velkých zemí EU i neúnosného posílení Bruselu v případě přijetí smlouvy jsou relevantní právě jen pro Českou republiku. Unie se totiž skládá ze 4 velkých zemí (Německo, Velká Británie, Itálie a Francie), 3 středně velkých zemí (Polsko, Španělsko a Rumunsko), a 20 malých zemí, jejichž populace nepřesahuje 15 miliónů obyvatel.

Všechny tyto malé země, s prozatímní výjimkou Irska, Lisabonskou smlouvu schválily. Zákonodárci ODS by tedy měli vysvětlit, v čem se konkrétně Česká republika liší od těchto zemí natolik, že právě ona se musí bát o svou suverenitu. Pokud existenci takových výjimečných specifik neprokáží, dopouštějí se některými svými argumenty de facto urážek těch zemí, které smlouvu schválily, neboť vlastně tvrdí, že politici přinejmenším v 19 velikostně srovnatelných zemích Unie buď podlehli mámení Bruselu a obelstili vlastní lid, nebo nepostřehli v Lisabonské smlouvě nebezpečí, která v ní vidí osvícení duchové z české ODS.

Pokud by naši parlamentní odpůrci Lisabonské smlouvy byli naopak schopni doložit, že historicko-politická situace České republiky je natolik výjimečná, že nás ohrožuje smlouva, kterou schválilo 25 ostatních členských zemí, jež evidentně, podle jejich názoru neohrožuje, měla by Česká republika bezpochyby vystoupit z EU. Země, která se svými nároky tolik odlišuje od zbytku EU, že není schopna přistoupit ani společné kompromisy, by v ní docela určitě neměla být.

Co dál?

ČSSD má způsob, jak si poměrně snadno před zraky českých voličů otestovat, zda se Topolánek bojí Lisabonskou smlouvu ratifikovat, protože by tím otevřel dveře k otevřené rebelii několika svých poslanců, a tudíž i dveře k vyslovení nedůvěry své vládě.

ČSSD má sice veškeré důvody držet ODS pod tlakem, ale zároveň není v jejím zájmu vládu svrhnout před koncem českého předsednictví EU.
Nejen proto, že by se takto vzniklé politické vakuum mohlo obrátit proti ČSSD, neboť by ho vyplnil nepředvídatelný prezident Klaus, ale i proto, že by odpovědnost za vznik politického chaosu po pádu Topolánkovy vlády během předsednictví byla doma i v EU ve značné míře přičítána ČSSD.

Paroubek by tedy mohl Topolánka v případě Lisabonské smlouvy „otestovat“ prohlášením, že i bez dohody obou stran o stabilitě během předsednictví se nepokusí do konce předsednictví vyslovit vládě nedůvěru, pokud ta tohoto slibu nezneužije k nějaké radikální politické akci na domácí politické scéně. Velmi rychle by se tak ukázalo, jaké Topolánkovy motivy ve vztahu k „lisabonu“ skutečně jsou, protože by přestal být alespoň na čas rukojmím skupinky vlastních poslanců okolo Vlastimila Tlustého.

ČSSD by tímto velkorysým gestem politicky nic netratila. Nejenže by ukázala, že nadřazuje zájmy státu i Evropy malým českým hádkám, ale vzala by též vítr z plachet některým dalším výmluvám ODS. Pokud by ODS i v takové situaci pokračovala v obstrukcích s ratifikací, docela jistě by jí to ve světle státnického chování ČSSD nepomohlo přinejmenším u voličů, kteří v minulosti tuto stranu volili.

LIterární noviny, 9.2.2009