Prapodivná diskuze o americkém radaru, která se u nás vede s nemalou intenzitou už dva roky, dosáhla nových výšin.

Skalní zastánci radaru jsou nyní rozlíceni už nejenom na levicovou opozici, protiradarové skupiny a většinovou část české veřejnosti, jež radar odmítají, ale stále častěji kritizují i amerického prezidenta Baracka Obamu, jenž si není projektem jist.

Vědí lépe než on, jaké jsou skutečné americké bezpečnostní zájmy, jak by se mělo jednat s Ruskem, jak zatočit s „darebáckými“ režimy. Kdyby radar nebyl, museli by si ho snad vymyslet.

Ve skutečnosti je spíše než nevybudování radaru mnohem větší hrozbou pro bezpečnost Česka „demokracie“ na český způsob. Jinými slovy: to, zda u nás nakonec bude nebo nebude americký radar, je méně důležité než způsob, jakým se o celé věci zatím diskutovalo, jakým způsobem se vedl o tento projekt politický boj.

„Diskuse“ ukázala, že česká demokracie má hliněné nohy, které nevyztuží ani deset amerických radarů.

Nejprve vláda usoudila, že ví, co je naším národním zájmem natolik přesně, že neuznala za vhodné trpělivě hledat k tak zásadní otázce nějaký konsensus s opozicí, aby měla potřebnou politickou většinu. Když se nakonec jala přesvědčovat „zabedněnou“ veřejnost, činila tak často způsobem, který byl urážlivý.

Odpůrci radaru byli občas vykreslováni buď bezmála jako agenti Ruska nebo naivní oběti propagandy ruských tajných služeb. Používaly se zástupné argumenty. Vláda oficiálně mluvila v souladu s Američany o potřebě čelit hrozbě iránských a severokorejských raket, ale ve skutečnosti měla na mysli radar coby pojistku proti Rusku.

Nikdy nedokázala na rovinu říct, že zatímco Americe jde o konkrétní vojenské zařízení, naší vládě jde o umístění jakékoliv americké základny u nás coby pojistky proti možné ruské rozpínavosti a coby symbolu našeho zakotvení v euroatlantickém světě.

Nevyznamenala se bohužel ani sociálně demokratická opozice. I její postoje byly převážně černobílé, příliš v zajetí veřejného mínění. Ani ona neukázala příliš ochoty o tak důležité věci diskutovat. Stejně jako mnoho jiných zahraničně-politických a bezpečnostních témat se tak radar, i zásluhou opozice, stal předmětem domácích válek.

Celá diskuze vyjevila především slabost české demokracie. Ukázala, že neumíme o národních zájmech skutečně diskutovat, protože máme příliš mnoho majitelů pravd a příliš málo otevřených myslí. Že každá zásadnější diskuse sklouzne do bolševického „kdo není s námi, je proti nám“.

Překřikování a zastrašování oponentů, jakož i samotné upínání se na radar jako na téměř spásnou záruku naší bezpečnosti, bohužel ukazuje nejenom nedostatek sebedůvěry, ale celkovou slabost naší demokratické kultury.

Nejskalnější zastánci radaru vlastně chtějí radar hlavně jako pojistku naší demokracie proti nám samým. Jenže demokracie se takto zvenku nedá pojistit, musíme si ji vypěstovat sami. Americký radar jí nepomůže o nic víc, než kdysi pomohla „víře“ v reálný socialismus přítomnost sovětských vojsk.

Vyšlo v Právu, 11.3.2009