Klause čeká těžké prezidentství
Prezident Václav Klaus je momentálně na vrcholku své prezidentské moci. S přispěním poslanců věrných Klausovi padla vláda Mirka Topolánka a úřednický kabinet nebude až do předčasných voleb pro Klause rovnocenným soupeřem. Spekuluje se, jak velkou roli prezident získá během zbytku českého předsednictví Evropské unie a kolik škody coby známý euroskeptik napáchá.
Jenže Klausovo vítězství nad Topolánkem i jeho očekávaná ofenzíva v příštích měsících mohou být na dlouhou dobu jeho posledními úspěchy. Zdá se totiž, že prezident politické šachy překombinoval.
První neúspěch přišel, když po pádu Topolánka nenásledoval rozvrat v ODS. Naopak: ODS se okolo Topolánka semkla. Ať už Klaus skutečně k pádu vlády sám výrazně přispěl, nebo je jako politický intrikán pouze vnímán, skutečností je, že pokud ODS neutrpí zdrcující porážku ve volbách do Evropského parlamentu, bude to Topolánek, a nikoliv jeden z Klausových politických klonů, kdo povede ODS do předčasných voleb.
Klaus by mohl utrpět porážku i ve svém boji za odmítnutí Lisabonské smlouvy. Někteří senátoři za ODS, kteří byli spíše proti smlouvě, mají nyní údajně za to, že by měli podpořit Topolánka, a hlasovat tudíž pro smlouvu.
Dalším neúspěchem Klause je skutečnost, že ODS i opoziční soc. dem. ze strachu před nevypočitatelným prezidentem spojily síly k vytvoření překlenovací vlády úředníků, kterou budou de facto kontrolovat. Kdyby Klaus dostal šanci jmenovat vládu svou, mohl až do voleb zcela opanovat politickou šachovnici.
Prezidentovo pole působnosti zmenšuje i dohoda o předčasných volbách. Jakkoliv zvolená metoda jednorázového ústavního dodatku může být po právu kritizována jako nečistá. Jenže kdyby se mělo postupovat striktně podle ústavy – například s využitím tří neúspěšných pokusů sestavit vládu s důvěrou – opět by to Klausovi nabízelo čas i možnosti k vlastní ofenzívě.
Skutečně důležité ovšem je, že prezident si bude schopen užívat jisté politické převahy ve vztahu k vládě a největším stranám jen do předčasných voleb. Ať už volby vyhraje ODS, nebo ČSSD, Topolánek i Paroubek budou mít pro prezidentův aktivismus až do skončení jeho mandátu malé pochopení. Je dokonce pravděpodobné, že i když se obě strany vrátí k vzájemné konfrontaci, shodnou se na jedné věci: Klause je třeba vykázat do patřičných mezí.
Klausova situace může být natolik vážná, že by možná měl zvážit i svoje obvyklé provokace a naschvály, jako je odmítání některých mezinárodních smluv již schválených parlamentem.
ODS a ČSSD budou mít po volbách nejspíše společně ústavní většinu opět i ve Sněmovně, a nemusel by pro ně být problém domluvit se na ústavních dodatcích výrazně omezujících pravomoci prezidenta.
Právo, 15.4.2009
Jenže Klausovo vítězství nad Topolánkem i jeho očekávaná ofenzíva v příštích měsících mohou být na dlouhou dobu jeho posledními úspěchy. Zdá se totiž, že prezident politické šachy překombinoval.
První neúspěch přišel, když po pádu Topolánka nenásledoval rozvrat v ODS. Naopak: ODS se okolo Topolánka semkla. Ať už Klaus skutečně k pádu vlády sám výrazně přispěl, nebo je jako politický intrikán pouze vnímán, skutečností je, že pokud ODS neutrpí zdrcující porážku ve volbách do Evropského parlamentu, bude to Topolánek, a nikoliv jeden z Klausových politických klonů, kdo povede ODS do předčasných voleb.
Klaus by mohl utrpět porážku i ve svém boji za odmítnutí Lisabonské smlouvy. Někteří senátoři za ODS, kteří byli spíše proti smlouvě, mají nyní údajně za to, že by měli podpořit Topolánka, a hlasovat tudíž pro smlouvu.
Dalším neúspěchem Klause je skutečnost, že ODS i opoziční soc. dem. ze strachu před nevypočitatelným prezidentem spojily síly k vytvoření překlenovací vlády úředníků, kterou budou de facto kontrolovat. Kdyby Klaus dostal šanci jmenovat vládu svou, mohl až do voleb zcela opanovat politickou šachovnici.
Prezidentovo pole působnosti zmenšuje i dohoda o předčasných volbách. Jakkoliv zvolená metoda jednorázového ústavního dodatku může být po právu kritizována jako nečistá. Jenže kdyby se mělo postupovat striktně podle ústavy – například s využitím tří neúspěšných pokusů sestavit vládu s důvěrou – opět by to Klausovi nabízelo čas i možnosti k vlastní ofenzívě.
Skutečně důležité ovšem je, že prezident si bude schopen užívat jisté politické převahy ve vztahu k vládě a největším stranám jen do předčasných voleb. Ať už volby vyhraje ODS, nebo ČSSD, Topolánek i Paroubek budou mít pro prezidentův aktivismus až do skončení jeho mandátu malé pochopení. Je dokonce pravděpodobné, že i když se obě strany vrátí k vzájemné konfrontaci, shodnou se na jedné věci: Klause je třeba vykázat do patřičných mezí.
Klausova situace může být natolik vážná, že by možná měl zvážit i svoje obvyklé provokace a naschvály, jako je odmítání některých mezinárodních smluv již schválených parlamentem.
ODS a ČSSD budou mít po volbách nejspíše společně ústavní většinu opět i ve Sněmovně, a nemusel by pro ně být problém domluvit se na ústavních dodatcích výrazně omezujících pravomoci prezidenta.
Právo, 15.4.2009