Média jsou plná zvěstí o tom, jak Občanská demokratická strana otevírá svojí náruč politickému táboru Pravdy a lásky. Ráda by prý využila Václava Havla a lidí s ním spojených ve volební kampani. K tomu lze přičinit několik poznámek.

Mnohým příslušníkům tzv. Pravdy a lásky nebude stačit k tomu, aby začali podporovat ODS, jenom skutečnost, že se Topolánkovo křídlo, které v ODS momentálně převažuje, emancipovalo od Václava Klause. Odklon od Klause sice otevírá mnohým lidem z Havlova okruhu k ODS cestu, jenže tábor Pravdy a lásky není ideologicky nikterak jednotný.

Jsou to vesměs středoví liberálové, z nichž někteří tíhnou spíše k liberální pravici, jiní k liberální levici. Zatímco pravicově laděným liberálům, kteří kdysi podporovali například Unii svobody, nebude nikterak vadit přetrvávající neoliberální rétorika ODS, levicovým liberálům vadit bude. A neoliberálního programu se ODS, jak se zdá, nemíní vzdát ani po rozchodu s Klausem—jakkoliv tento dští na současnou ODS oheň a síru kvůli jejímu údajnému zběhnutí z pravicových pozic kamsi až prý k pozicím bývalého Občanského hnutí.

Co spojuje jak pravicové, tak levicové liberály z havlovského tábora je ovšem jejich silná podpora pro Evropskou unii, včetně další integrace, kterou reprezentuje Lisabonská smlouva. Tady zatím ale ani Topolánkova ODS tyto lidi nijak nepřesvědčila, že se s Klausovým odchodem zbavila i jeho euroskeptismu.

Topolánek se i nadále chová k Lisabonské smlouvě tak, že je mu v podstatě jedno, zda bude schválena. Nebo, přesněji řečeno, tak, že se nehodlá ve prospěch schválení smlouvy nijak přemrštěně angažovat. Takový vlažný postoj k „Lisabonu“ ovšem mnoho členů Pravdy a lásky bude vůči ODS udržovat ve střehu.

Stejně jako je budou udržovat ve střehu plány zveřejněné bývalou Klausovou pravou rukou, europoslancem Janem Zahradilem, který coby jednička na kandidátce ODS pro nadcházející eurovolby mluví o tom, jak ODS v Evropském parlamentu vytvoří společnou frakci s britskými konzervativci. Evropská lidová strana je pro ODS evidentně příliš eurooptimistická.

Zahradil navíc vyzývá senátory za ODS, aby znovu odložili hlasování o Lisabonské smlouvě. Co na tom, že Česká republika je už téměř půl roku poslední zemí v EU, která ratifikační proces v parlamentu zatím nedokončila.

Je možné, že pravicoví liberálové z tábora Pravdy lásky nakonec nějak euroskeptické brblání ODS skousnou, protože—podobně jako Havel—věří více v euroatlantické zakotvení České republiky. Například s pomocí amerického radaru v Česku. Byl to koneckonců Havel, kdo se na začátku roku nechal slyšet, že ratifikace smluv s USA o radaru je důležitější než ratifikace Lisabonské smlouvy.

Mnozí voliči z tábora Pravdy lásky ale tento názor nesdílejí. Proti radaru mnozí z nich nezbytně nic nemají, ale myslí si, že evropská smlouva, která spoluurčuje osud dalších 26 zemí a bude mít zásadní vliv na budoucnost EU, je o dost důležitější než bilaterální smlouva o radaru, k níž se navíc nyní staví dost vlažně i Obamova Amerika.

Snad ještě více než iritují „pravdoláskaře“, ať už ty zprava nebo ty zleva, obecně postoje ODS k EU, irituje je vyjádření nedůvěry Topolánkově vládě uprostřed českého předsednictví EU. Jsou to lidé většinou kosmopolitně orientovaní a společně s Havlem mají zato, že pád vlády byl uprostřed předsednictví mezinárodní trapas, který vážně poškodil prestiž nejen České republiky, ale i ostatních nových členských zemí. Ty všechny teď vypadají tak, že na politické vedení EU prostě nemají.

Mnoho lidí z tábora Pravdy a lásky, včetně levicových liberálů, se tudíž zatvrdilo proti ČSSD, která svým hlasováním o nedůvěře zpochybnila to, kvůli čemu ji někteří „pravdoláskaři“ především podporovali—tedy svojí proevropskost. Jenže pro mnohé z nich, na rozdíl od Havla, neznamená tento odklon od ČSSD automaticky příklon k ODS. Tahle rovnice není prostě tak jednoduchá, jak jí prezentují některá média, nebo jak se jeví v Havlových výrocích.

Spíše se zdá, že mnoho ze středově a levicově orientovaných příslušníků tábora Pravdy a lásky zase jednou nebude mít koho volit.