Kniha „Příliš brzy unavená demokracie: rozhovor s Karlem Hvížďalou/ Jacques Rupnik“ (Portál, 2009) je v českém prostředí závanem čerstvého větru —ostatně stejně jako všechny předchozí knihy rozhovorů Hvížďaly se známými osobnostmi. Hvížďala si totiž pro své rozhovory důsledně vybírá lidi, kteří výrazným způsobem transcendují provinční české poměry (Havel, Bělohradský, Schwarzenberg, Sidon). Navíc rozhovory vede způsobem, který je v českých poměrech neobvyklý.

I právě vydaná kniha rozhovorů s politologem Rupnikem, s nimiž oba protagonisti začali po 11. září 2001, je výjimečná zejména svým kontextem. Anebo, lépe řečeno, tím, že oba účastníci rozhovoru zasazují své vstupy do poučeného globálního kontextu—Hvížďala své otázky, Rupnik své odpovědi. Jistě i proto, že oba strávili dlouhé části svého života mimo českou kotlinu. Hvížďala žil v Německu, Rupnik vystudoval na Sorboně a Harvardu, žije a přednáší v Paříži.

Rozhovor o tématech, o nichž se během let diskutovalo i v českých mediích, je tak zajímavý nejenom pro hloubku a pestrost Rupnikových postřehů, ale i proto, že každá Hvížďalova otázka, jakož i každá Rupnikova odpověď, jsou jaksi samozřejmě podepřeny velkou erudicí. Právě samozřejmost, s jakou se oba pohybují ve „velkém světě“, s jakou diskutovaná témata uchopují, je ojedinělá ve srovnání s většinou rozhovorů, které si člověk může přečíst v českých novinách nebo poslechnut v různých domácích televizích.

Samozřejmá přítomnost globálního kontextu je tím, co z každé výměny otázek a odpovědí mezi Hvížďalou a Rupnikem činí v českých poměrech nezvyklé intelektuální dobrodružství. „Česká“ kniha dvou „českých“ intelektuálů je tak paradoxně čtivá a zajímavá především proto, že je oproštěna od typických šablon českého provinčního diskursu.

Hvížďala svými otázkami tázaného nemanipuluje nebo se nesnaží, jak to dělají někteří čeští novináři, dávat si už ve svých otázkách odpovědi. Nepotřebuje nás poněkud „upoceně“ přesvědčovat v každé otázce, že je znalý věcí, že má názor, že si nezadá s tím, s kým rozhovor vede. Jeho erudici rychle rozeznáme a oceníme, ale bez toho, že by se nám agresivně vnucoval.

Rupnikovy odpovědi mají v českých poměrech též zvláštní příchuť. Nepotřebuje nám sdělovat, (tak jak to často činí mnozí čeští političtí analytici a filozofové politického myšlení), že má to či ono přečteno. Nepotřebuje se točit okolo politologických pojmů a teorií tak, jako kdyby právě učinil světoborný objev. Přichází prostě z určitých intelektuálních „kruhů“, kam mají „vstup“ pouze ti, kdo už nemusí před svým publikem neustále skládat zkoušky ze svých znalostí.

Počíná si ve svých odpovědích tak, jak je to běžné na Západě. Neupozorňuje nás tudíž neustále, jak jsme toho často svědky u autorů domácí provenience, že zná základní teorie a pojmy, které se vzdělaní lidé ostatně učí už v prvních ročnících západních universit, ani že zná všechna relevantní díla ve svém oboru z poslední doby. Je nejenom sám originálním myslitelem, ale ze všech jeho odpovědí je zřejmé, že je takříkajíc „v obraze“ ve vztahu k myšlení jiných autorů, jejichž myšlenky často originálně rozvijí.

Za svoje odpovědi ručí nikoliv tím, že má zaručeně „správný“ názor, usazený v nějaké „jedině správné“ ideologii, ze které se s notnou dávkou předvídatelnosti odvíjí vše, co nám často sdělují ideologiemi očarovaní domácí autoři. Za své odpovědi ručí nebývalým rozhledem, domýšlením věcí do hloubky, skutečnou intelektuální odpovědností. Výsledkem je čtenářův pocit, že má co do činění s neobyčejně otevřenou myslí.

Nemá smysl prozrazovat základní argumenty, které se objevují v rozhovorech na široké spektrum témat—od důsledků 11. září 2001 až po krizi evropských hodnot nebo vztah mezi Evropskou unií a českými tradicemi. Každé z těchto témat je zajímavě osvětlováno nejenom Rupnikovými odpověďmi, ale i Hvížďalovými otázkami. Je to prostě výjimečný rozhovor, vedený dvěma výjimečnými osobnostmi o výjímečně závažných otázkách složité doby.