ODS v evropské pasti
Po pádu vlády Mirka Topolánka se v evropských médiích spekulovalo především o tom, jaký dopad bude mít tato událost na schválení či neschválení Lisabonské smlouvy českým Senátem. Panovaly obavy, že někteří nerozhodnutí senátoři za Občanskou demokratickou stranu, na nichž osud smlouvy při současném poměru sil v Senátu především záleží, se budou chtít pomstít proevpropské sociální demokracii a smlouvu nepodpoří.
Ještě větší obavy panovaly ohledně role prezidenta Václava Klause. Pokud by pád vlády vedl k rozštěpení ODS, přičemž by se těžiště moci začalo přesouvat k zastáncům Klause, mohlo by být schválení Lisabonské smlouvy ohroženo. Spekulovalo se, zda případná neschopnost ODS a ČSSD dohodnout se na řešení vládní krize, neumožní Klausovi jmenovat vlastní „prezidentskou“ vládu, která by Lisabonskou smlouvu ze Senátu stáhla.
Vývoj se ale ubíral jiným směrem. Spolupráce Topolánka a předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na vytvoření vlády úředníků i vyvolání předčasných voleb vzala iniciativu na vládní úrovni z rukou Klause. I v ODS došlo k poměrně nečekanému vývoji, když se strana semkla okolo Topolánka proti Klausovi.
ODS se navíc rozhodnula využít negativní reakce části veřejnosti na svržení jeho vlády uprostřed českého předsednictví EU ve volební kampani před volbami do Evropského parlamentu i před předčasnými volbami v říjnu. Chce v nákladné kampani vykreslit ČSSD jako stranu, která svojí nezodpovědností vážně poškodila naši prestiž v EU.
To ovšem zásadně zužuje manévrovací pole ODS při schvalování Lisabonské smlouvy. Bylo by totiž naprosto kontraproduktivní, kdyby ODS na jedné straně pranýřovala údajnou evropskou nezodpovědnost ČSSD a sama přitom, na straně druhé, torpédovala schválení smlouvy.
Volební strategie ODS by se mohla zhroutit i v případě, že by její senátoři hlasování o smlouvě znovu zablokovali a opět odložili. Strana by jen těžko vysvětlovala voličům, že její rozhořčení nad škodami naší prestiži, způsobených pádem vlády, je opravdové. Pokud ODS nechce voliče znechucené pádem vlády ztratit, musí si dát pozor, aby k jedné ostudě sama nepřidala další, mnohem větší.
Topolánek by také měl vysvětlit volební jedničce ODS v evropských volbách, Janu Zahradilovi, že v kontextu zvolené volební strategie ODS se jeví jako dosti kontraproduktivní--neboť českou prestiž v EU poškozující--jeho výroky o tom, jak po volbách do EP odejde ODS z frakce Evropské lidové strany a v europarlamentu vytvoří opravdu, ale opravdu euroskeptickou frakci spolu s britskými konzervativci.
Právo, 2.5.2009
Ještě větší obavy panovaly ohledně role prezidenta Václava Klause. Pokud by pád vlády vedl k rozštěpení ODS, přičemž by se těžiště moci začalo přesouvat k zastáncům Klause, mohlo by být schválení Lisabonské smlouvy ohroženo. Spekulovalo se, zda případná neschopnost ODS a ČSSD dohodnout se na řešení vládní krize, neumožní Klausovi jmenovat vlastní „prezidentskou“ vládu, která by Lisabonskou smlouvu ze Senátu stáhla.
Vývoj se ale ubíral jiným směrem. Spolupráce Topolánka a předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na vytvoření vlády úředníků i vyvolání předčasných voleb vzala iniciativu na vládní úrovni z rukou Klause. I v ODS došlo k poměrně nečekanému vývoji, když se strana semkla okolo Topolánka proti Klausovi.
ODS se navíc rozhodnula využít negativní reakce části veřejnosti na svržení jeho vlády uprostřed českého předsednictví EU ve volební kampani před volbami do Evropského parlamentu i před předčasnými volbami v říjnu. Chce v nákladné kampani vykreslit ČSSD jako stranu, která svojí nezodpovědností vážně poškodila naši prestiž v EU.
To ovšem zásadně zužuje manévrovací pole ODS při schvalování Lisabonské smlouvy. Bylo by totiž naprosto kontraproduktivní, kdyby ODS na jedné straně pranýřovala údajnou evropskou nezodpovědnost ČSSD a sama přitom, na straně druhé, torpédovala schválení smlouvy.
Volební strategie ODS by se mohla zhroutit i v případě, že by její senátoři hlasování o smlouvě znovu zablokovali a opět odložili. Strana by jen těžko vysvětlovala voličům, že její rozhořčení nad škodami naší prestiži, způsobených pádem vlády, je opravdové. Pokud ODS nechce voliče znechucené pádem vlády ztratit, musí si dát pozor, aby k jedné ostudě sama nepřidala další, mnohem větší.
Topolánek by také měl vysvětlit volební jedničce ODS v evropských volbách, Janu Zahradilovi, že v kontextu zvolené volební strategie ODS se jeví jako dosti kontraproduktivní--neboť českou prestiž v EU poškozující--jeho výroky o tom, jak po volbách do EP odejde ODS z frakce Evropské lidové strany a v europarlamentu vytvoří opravdu, ale opravdu euroskeptickou frakci spolu s britskými konzervativci.
Právo, 2.5.2009