Co čekat od evropských voleb?
Červnovým volbám do Evropského parlamentu bude v České republice opět předcházet kampaň, která akcentuje domácí politická témata. Zejména dvě největší politické strany přistupují k volební kampani před evropskými volbami jako k testu témat, která chtějí využít v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny.
Tento přístup může být po právu kritizován, jenže z hlediska politického marketingu má svoji logiku. Průměrný občan, jak koneckonců ukazují průzkumy veřejného mínění, neví příliš mnoho o institucích Evropské unie, včetně toho, jaká je role EP.
Neví tedy například, že pokud bude přijata Lisabonská smlouva, role EP v evropské politice výrazně posílí, což vyústí do jeho spoluúčasti při schvalování norem, které budou mít po přenesení do národních právních systémů leckdy závažné dopady.
Mnoho občanů také žije v přesvědčení, že europoslanci zvolení v jednotlivých státech primárně reprezentují národní zájmy. Ve skutečnosti jsou europoslanci zástupci „evropského lidu“, a po svém zvolení se neorganizují v EP do národních klubů, nýbrž vstupují do klubů hlavních evropských stran. V mnoha případech tedy například europoslanec organizovaný v klubu evropských socialistů bude hlasovat jinak, než poslanec z téže země, organizovaný v klubu evropských lidovců.
Zneužívání eurovoleb pro domácí politická cvičení se dá v současnosti ovšem jen těžko zabránit. Nejenže se eurovolby konají v řadě zemí uprostřed domácích volebních období, a voliči je tudíž vnímají jako jakési referendum o domácí politice, ale navíc kandidátky staví převážně strany, které hrají hlavní roli na národní úrovni.
Snad jediný způsob, jak by se tomu dalo zabránit, je přenést evropské volby na skutečně evropskou úroveň. Tedy například tak, že by se ve volbách kandidovaly celoevropské strany, které by na své kandidátky vybíraly kandidáty v primárkách v národních státech. Takové strany by pak také mnohem více akcentovaly evropská témata, než témata momentálně důležitá v jednotlivých národních státech.
To je ale samozřejmě v současnosti nereálné, takže i nadcházející volby do EP se ve většině zemí promění v národní minireferenda o vládách, které jsou právě u moci. V českém kontextu se v podobě boje o Lisabonskou smlouvu sice schylovalo k tomu, že—docela netypicky—se jedno zásadní evropské téma stane i hlavním tématem volební kampaně. Jenže schválení Lisabonské smlouvy v obou komorách parlamentu učinilo z Lisabonské smlouvy—a potažmo další evropské integrace—téma spíše okrajové.
Za evropské téma může být samozřejmě považována i kritika ze strany občanských demokratů na adresu sociálních demokratů, že ČSSD v polovině českého předsednictví EU neodpovědně přispěla k pádu vlády Mirka Topolánka. Jenže poukazování na „neodpovědnost“ ČSSD vůči EU je pro ODS poměrně riskantní, neboť navzdory schválení Lisabonské smlouvy ústavními většinami v obou komorách českého parlamentu, většina poslanců i senátorů zvolených za ODS hlasovala proti Lisabonské smlouvě.
Pro ODS je v tomto kontextu také problematická skutečnost, že část senátorského klubu ODS chce na smlouvu podat stížnost k Ústavnímu soudu s cílem, aby tento přezkoumal soulad smlouvy s českou ústavou. Navíc nelze z rovnice vynechat prezidenta Václava Klause, který je i poté, co ODS formálně opustil, mnoha voliči s ODS nadále spojován. A ten s podpisem Lisabonské smlouvy váhá.
Jelikož „máslo na hlavě“ mají ve vztahu k těm voličům, kteří si přejí další evropskou integraci a důstojné postavení České republiky v EU, obě největší politické strany, je pravděpodobné, že jak ODS, tak ČSSD budou svoje postoje k EU zdůrazňovat v kampani méně, než by například ČSSD činila v případě, že by zatím nebyla schválena Lisabonská smlouva a Topolánkova vláda by přežila březnové hlasování o nedůvěře.
Důležitou roli ve volební kampani bude hrát i zkušenost z voleb do regionálních zastupitelstev a třetiny Senátu vloni na podzim. Tam se jasně ukázalo, že mnohem účinnější než kampaň zaměřená na regionální a místní témata, kterou by bylo možné v takových volbách logicky očekávat, je agresivní negativní kampaň akcentující nějakou výraznou slabinu politických oponentů—nejlépe v podobě symbolického tématu, jakým byly poplatky ve zdravotnictví.
Billboardy, které zaplavují zemi před volbami do EP ukazují, že největší strany se budou řídit stejnou logikou, která přinesla vítězství ČSSD v krajských volbách. To opět povede k silné polarizaci, jejíž zásluhou budou vytlačeny ze zorného pole voličů menši strany, z nichž některé se poctivě snaží upozorňovat ve svých kampaních na evropská témata.
Parlamentní zpravodaj, 25.5.2009
Tento přístup může být po právu kritizován, jenže z hlediska politického marketingu má svoji logiku. Průměrný občan, jak koneckonců ukazují průzkumy veřejného mínění, neví příliš mnoho o institucích Evropské unie, včetně toho, jaká je role EP.
Neví tedy například, že pokud bude přijata Lisabonská smlouva, role EP v evropské politice výrazně posílí, což vyústí do jeho spoluúčasti při schvalování norem, které budou mít po přenesení do národních právních systémů leckdy závažné dopady.
Mnoho občanů také žije v přesvědčení, že europoslanci zvolení v jednotlivých státech primárně reprezentují národní zájmy. Ve skutečnosti jsou europoslanci zástupci „evropského lidu“, a po svém zvolení se neorganizují v EP do národních klubů, nýbrž vstupují do klubů hlavních evropských stran. V mnoha případech tedy například europoslanec organizovaný v klubu evropských socialistů bude hlasovat jinak, než poslanec z téže země, organizovaný v klubu evropských lidovců.
Zneužívání eurovoleb pro domácí politická cvičení se dá v současnosti ovšem jen těžko zabránit. Nejenže se eurovolby konají v řadě zemí uprostřed domácích volebních období, a voliči je tudíž vnímají jako jakési referendum o domácí politice, ale navíc kandidátky staví převážně strany, které hrají hlavní roli na národní úrovni.
Snad jediný způsob, jak by se tomu dalo zabránit, je přenést evropské volby na skutečně evropskou úroveň. Tedy například tak, že by se ve volbách kandidovaly celoevropské strany, které by na své kandidátky vybíraly kandidáty v primárkách v národních státech. Takové strany by pak také mnohem více akcentovaly evropská témata, než témata momentálně důležitá v jednotlivých národních státech.
To je ale samozřejmě v současnosti nereálné, takže i nadcházející volby do EP se ve většině zemí promění v národní minireferenda o vládách, které jsou právě u moci. V českém kontextu se v podobě boje o Lisabonskou smlouvu sice schylovalo k tomu, že—docela netypicky—se jedno zásadní evropské téma stane i hlavním tématem volební kampaně. Jenže schválení Lisabonské smlouvy v obou komorách parlamentu učinilo z Lisabonské smlouvy—a potažmo další evropské integrace—téma spíše okrajové.
Za evropské téma může být samozřejmě považována i kritika ze strany občanských demokratů na adresu sociálních demokratů, že ČSSD v polovině českého předsednictví EU neodpovědně přispěla k pádu vlády Mirka Topolánka. Jenže poukazování na „neodpovědnost“ ČSSD vůči EU je pro ODS poměrně riskantní, neboť navzdory schválení Lisabonské smlouvy ústavními většinami v obou komorách českého parlamentu, většina poslanců i senátorů zvolených za ODS hlasovala proti Lisabonské smlouvě.
Pro ODS je v tomto kontextu také problematická skutečnost, že část senátorského klubu ODS chce na smlouvu podat stížnost k Ústavnímu soudu s cílem, aby tento přezkoumal soulad smlouvy s českou ústavou. Navíc nelze z rovnice vynechat prezidenta Václava Klause, který je i poté, co ODS formálně opustil, mnoha voliči s ODS nadále spojován. A ten s podpisem Lisabonské smlouvy váhá.
Jelikož „máslo na hlavě“ mají ve vztahu k těm voličům, kteří si přejí další evropskou integraci a důstojné postavení České republiky v EU, obě největší politické strany, je pravděpodobné, že jak ODS, tak ČSSD budou svoje postoje k EU zdůrazňovat v kampani méně, než by například ČSSD činila v případě, že by zatím nebyla schválena Lisabonská smlouva a Topolánkova vláda by přežila březnové hlasování o nedůvěře.
Důležitou roli ve volební kampani bude hrát i zkušenost z voleb do regionálních zastupitelstev a třetiny Senátu vloni na podzim. Tam se jasně ukázalo, že mnohem účinnější než kampaň zaměřená na regionální a místní témata, kterou by bylo možné v takových volbách logicky očekávat, je agresivní negativní kampaň akcentující nějakou výraznou slabinu politických oponentů—nejlépe v podobě symbolického tématu, jakým byly poplatky ve zdravotnictví.
Billboardy, které zaplavují zemi před volbami do EP ukazují, že největší strany se budou řídit stejnou logikou, která přinesla vítězství ČSSD v krajských volbách. To opět povede k silné polarizaci, jejíž zásluhou budou vytlačeny ze zorného pole voličů menši strany, z nichž některé se poctivě snaží upozorňovat ve svých kampaních na evropská témata.
Parlamentní zpravodaj, 25.5.2009