Ještě o kanadských vízech

16. 07. 2009 | 10:29
Přečteno 5331 krát
V diskusi, která se rozpoutala po zavedení kanadských víz, převládá snaha kritizovat Kanadu nad snahou poctivě se zamyslet nad tím, zda česká většinová společnost a stát nějakým způsobem přece jen nepřispívají k tomu, že Romové od nás hromadně utíkají.

Někteří z těch, kteří se nad touto otázkou přece jen zamýšlejí, mezi nimi i respektované novinářské osobnosti, dost často nakonec odbudou vše tím, že odchod Romů je organizovaná záležitost, na které vydělávají různé organizované skupiny či agentury.

Takže se vlastně nic neděje. Romové se v Česku mají poměrně dobře, diskriminace a útoky na ně nejsou systémové záležitosti, ale jen výjimky. Utíkají prostě za vidinou lepší ekonomické situace. Jejich „vypočítavost“ způsobila problémy „nám“, příslušníkům většinové společnosti, kteří si teď musí pracně shánět víza až někde ve Vídni.

Co na tom, že i většina lidí, kteří emigrovali (třeba do Kanady) během komunistického režimu, neutíkala jen ze specifických politických důvodů, či z důvodů konkrétní represe, ale šla prostě za „lepším“ (jakkoliv ke komunistickému režimu měli samozřejmě odmítavý vztah nebo se ho báli). Proto také naprostá většina českých emigrantů v USA a Kanadě obdržela status uprchlíka, nikoliv politický azyl. A i proto je trochu laciné Romům teď vyčítat „ekonomickou“ emigraci, protože i u nich je útěk před sociálními a politickými aspekty současného systému těžko rozlišitelný od čistě ekonomických.

A i kdyby mnozí z nich utíkali pouze proto, že vidí jako beznadějnou zejména svojí ekonomickou situaci a věří, že v Kanadě budou mít oni (a hlavně jejich děti) lepší šance, měli bychom se ptát, proč Česká republika nedokáže zajistit pro tuto menšinu když už ne šance srovnatelné (Kanada je podstatně bohatší), tak alespoň perspektivu, že se věci zlepší.

V argumentech českých politiků a některých komentátorů panuje v tomto ohledu podivný zmatek: na jedné straně se proti zavedení víz Kanadou brání tím, že Česko je přeci vyspělá demokratická země, člen Evropské unie (který dokonce nedávno přes obstrukce prezidenta přijal anti-diskriminační zákon), na straně druhé nedokáží uspokojivě vysvětlit, proč tedy čeští Romové prchají do jiných demokratických zemí, s jejichž standardy můžeme prý klidně soutěžit.

Odpověď na tuto otázku obvykle zní, že na vině je především špatný (tedy málo přísný nebo příliš štědrý) imigrační systém Kanady, což prý jenom potvrzuje skutečnost, že důvody pro romský exodus jsou jen ekonomické. Dokonce natolik ekonomické, že jim prý ani nejde o možnost lepšího uplatnění, ale hlavně o podojení kanadského sociálního systému. Jenže lze namítnout několik „jenže“.

Například to, že rozhodnutí emigrovat není jako rozhodnutí koupit si v samoobsluze chleba. Člověk, který se k takovému rozhodnutí dopracuje (i kdyby byl „sváděn“ agenturami, které s emigrací obchodují), ví, že se vzdává na dlouhou dobu pravidelných kontaktů se širší rodinou, přáteli, že bude jazykově dlouho vyloučen z nové společnosti—prostě, že ztratí domov. Stejně jako tomu bylo se spoustou emigrantů během komunismu, důvody takového kroku musí být v konečném součtu hlubší, než jen naděje, že se budu mít ekonomicky o něco lépe.

Dalším „jenže“ je skutečnost, že Romové neodcházejí jen do Kanady. Existuje nemálo Romů, kteří potichu odešli do jiných zemí Evropské unie. Většinou si našli práci, jejich děti chodí do běžných (nikoliv zvláštních) škol. Toto jejich začlenění je odpovědí na ekonomicko-darwinistické teorie některých českých neoliberálů, kteří nám de facto podsouvají, že Romové v Česku nepracují převážně proto, že nechtějí. Že nedokáží využít údajně rovné šance, které se nabízejí nám všem.

Kvalita demokracie se ovšem pozná nikoliv podle toho, jak funguje většina, jaké má na své příslušníky nároky, ale jak se chová k menšinám. Menšiny mohou být handicapované už tím, že se potýkají s předsudky. Kolik Romů by mohlo vyprávět stejný příběh: najdou inzerát firmy hledající zaměstnance, zavolají, práce je, mají přijít. Když přijdou, práce najednou není, místo je už prý obsazené.

V super-liberálních USA tento problém už dávno vyřešili opatřením, při němž se naší neoliberálové osypávají: afirmativní akcí (tedy jistou formou „pozitivní diskriminace“). Zejména státní firmy, jako například pošta, ale také university přijímaly příslušníky menšin na základě kvót. Kdybychom četli některé americké komentátory v šedesátých letech, kdy se afirmativní akce spustila, zjistili bychom, že jejich komentáře, schovávající se za ekonomický liberalismus, byly stejně latentně rasistické, jako jsou některé komentáře, jež si můžeme dnes přečíst u nás.

Od afirmativní akce se dnes v USA upouští, protože splnila účel. Vznikla černošská střední třída i elita. Dnes je prezidentem USA Barack Obama.

V Kanadě se k příslušníkům menšin chovají podobně. Většina příliš nebrblá, už dávno pochopila, že je to i v jejím dlouhodobém zájmu.

I v České republice bychom měli začít především u sebe a nesvalovat vinu na Kanadu nebo nedostatek solidarity v EU. Pokud jde o to druhé, Česká republika proslula nedostatkem solidarity, když si vyjednala víceméně sólově bezvízový režim s USA způsobem, který pomohl Američanům zpřísnit bezvízový režim i pro staré členské země. Stejně egoistickým způsobem jsme ve vztahu k EU vyjednávali o americkém radaru. Nikdo by se nemohl divit, kdyby se k nám teď EU otočila zády.

Pokud jde o svalování viny na jiné, zdá se, že je to jev zakořeněný poněkud hlouběji v české národní povaze. Národ tak dlouho utlačovaný a vyhnaný na periférie různých impérií (habsburského, ruského) si vytvořil zvláštní ideologii vlastní výjimečnosti. Jsme v celé řadě oblastí prostě jednička, jenom nám nikdo nerozumí. Ve skutečnosti se dost často ukáže, že jsme spíše, jak se hezky odráží v názvu nedávno publikované knihy Jana Macháčka, a jak se ukázalo během českého předsednictví EU, „mistři světa, amoleta“.

Možná není náhodou, že v průzkumech veřejného mínění zkoumajících oblibu různých národů a národností, mají Češi ze všech nejraději sebe. V takovém sebestředném pohledu na svět je ovšem těžké vůbec se snažit pochopit, že se snad u nás dějí chyby, které—když je Česko teď oficiálně uznaná evropská demokracie—by mohly jít za rámec toho, co se děje v jiných západních zemích.

A tak se hledají chyby především v Kanadě, v tajemných sítích obchodníků s nespokojenými menšinami, ve vypočítavosti Romů, a málo se mluví o tom, že k situaci, v níž tisíce romských rodin sbalí kufry a odejdou, přispívá jistá společenská atmosféra, v níž se většina Romů musí cítí tak, že oni a jejich děti nemají v tomto státe žádnou šanci. A nejenom to.

Vědí také, že když někdo podnikne na jejich obydlí žhářský útok, nejspíš se to nevyšetří, věc bude odložena. Když budou náckové pochodovat k romskému sídlišti, aby „udělali pořádek“, kromě skupinek anarchistů to nechá většinu společnosti lhostejnou. A když jakási starostka začne konfiskovat sociální dávky neplatičům, vynese jí to až na volitelné místo do Poslanecké sněmovny.

Dobrým měřítkem toho, jak u nás diskuse o těchto problémech funguje, je už samotný jazyk diskuse. V médiích se docela běžně mluví o Češích a Romech. Už to, že výše zmíněné průzkumy obliby různých národů rozlišují mezi Čechy a Romy, je symptomatické, protože Romové jsou ve většině čeští občané. V diskusích se často prostě nemluví o většinové společnosti a Romech, nebo o většinové společnosti a romské menšině. Toto rozlišení je přitom důležité, protože Romové jsou Češi!

Pokud jsme skutečně onou moderní demokracií, za níž se považujeme, pak není možné stát definovat etnicky—tedy že jsou zde Češi a pak ti ostatní. Každý, kdo má české občanství, je ve státoprávním smyslu Čech. Všechna občanská práva, až na právo volit v národních volbách, mají i lidé s trvalým pobytem.

Časté definování státu a jeho vztahu k menšinám jakýmsi „etnickým“ češstvím je jedním ze znaků, kterým se nedospělá demokracie odlišuje od vyspělé demokracie. Do Kanady neutíkají převážně jacísi cizinci, kterým se „u nás“, přes „naší“ velkorysost nelíbilo. Utíkají Češi, kteří jsou shodou okolností převážně příslušníky jedné menšiny. Měli bychom se poctivě ptát proč a začít s tímto tázáním ne v Kanadě, ale doma.


Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy