Dopis, který poslala americkému prezidentovi Baracku Obamovi skupina středoevropských intelektuálů a bývalých politiků, včetně Václava Havla, lze shrnout asi takto: Rusko je nebezpečné a jeho vliv sílí, USA se s ním ale přesto snaží sblížit, přičemž podceňují vztahy se zeměmi střední Evropy a svoje strategické priority vidí jinde.

Obama by neměl obětovat sbližování s Ruskem protiraketovou obranu, kterou Bushova administrativa chtěla vybudovat v Polsku a České republice.

Se signatáři dopisu nemá smysl polemizovat o situaci v Rusku. Interpretace toho, jak nebezpečné a rozpínavé současné Rusko je, se liší. I kdyby se ale Rusko vracelo k imperiální politice, otázkou zůstává, zda má sílu vážně ohrožovat své bývalé satelity ve střední Evropě—dnes členy Evropské unie a NATO. Ale budiž, signatáři jistě mají právo vyjádřit své znepokojení.

Dopis je problematický zejména proto, že Obamovi a jeho lidem mezi řádky říká, že jsou vlastně naivkové, kteří zřejmě nevidí ruské nebezpečí a přitom ještě přehlížejí náš región. Spojíme-li strach o marginalizaci zemí střední Evropy s výzvou, aby USA neobětovaly svým vztahům s Ruskem protiraketovou obranu, vyznívá to jako varování před novým Mnichovem.

Z některých našich médií, včetně některých signatářů dopisu, už zaznělo, že Obama se o Evropu příliš nezajímá. Je zde zřejmě jakási obava, že je ve vztahu k Evropě, a zejména k středoevropskému regionu, naivní a lehkomyslný.

Obama ovšem není žádný hlupák, navíc je obklopen zkušenými harcovníky americké zahraniční politiky i znalci jak našeho regionu, tak Ruska. Jaké současné Rusko je, americkému prezidentovi skutečně nemusejí vysvětlovat bývalí politici až ze střední Evropy.

Horší je, když tito politici a intelektuálové de facto naznačují, že Obama ve vztahu k Rusku, a potažmo k našemu regionu, neví, co dělá. Navíc tón výzvy zavání jistou nedospělostí.

USA by se o náš region prý měly starat stejně jako v minulosti, ačkoliv by si člověk mohl myslet, že po dvaceti letech budování demokracie, deset let po vstupu do NATO a pět let po vstupu do Evropské unie by USA přece jen měly mít právo se domnívat, že se o sebe alespoň částečně postaráme sami.

Navíc to, že se USA snaží vést dialog s Ruskem a vtáhnut ho do hry, vůbec neznamená, že hodlají obětovat náš region. A protiraketová obrana s tím vším nemá co dělat.

Zatímco pro USA to byla od počátku jen komponenta rozsáhlého obraného systému, který mohou umístit i jinde, pro jisté části politických elit v Polsku a České republice se stala (zcela nepřiměřeným) testem pevnosti našich vztahů s USA, potažmo testem euroatlantických vztahů—jakoby se tyto vztahy týkaly jen USA, Polska a České republiky.

I dopis Obamovi vnímá svět touto poněkud podivnou optikou, která—při veškeré úctě k signatářům—nepopisuje ani tak skutečný problém, jako spíše ilustruje politický provincialismus zemí našeho regionu, které jakoby si 20 let po pádu komunismu nevěděly rady se skutečností, že už na ně není upřena pozornost světa a že už je USA nechtějí vodit za ruku.

Právo, 18.7.2009