Skupinka senátorů za Občanskou demokratickou stranu už několik měsíců „připravuje“ podání k Ústavnímu soudu, který by měl podle nich přezkoumat slučitelnost Lisabonské smlouvy s českou ústavou. Prezident Václav Klaus čeká se svým podpisem, jímž by se završila ratifikace Lisabonské smlouvy, prý i na rozhodnutí Ústavního soudu o výše zmíněné, dosud zatím ovšem nepodanné, žádosti o přezkum Lisabonské smlouvy.

Celé toto trapné divadlo není od začátku ničím jiným než zdržovací taktikou. Skupinka senátorů za ODS, v čele se senátorem Jiřím Oberfalzerem, oznámila, že začne shánět potřebné podpisy pro podání k Ústavnímu soudu (přičemž prý začne konzultovat s právníky, co by vlastně v ona žádost k ÚS měla obsahovat), až když Lisabonskou smlouvu doporučil ústavní většinou k ratifikaci po Poslanecké sněmovně i Senát. Konzultují dodnes, protože žádost ještě podána nebyla.

Aby se pro schválení Lisabonské smlouvy našel v Senátu potřebný počet senátorů za ODS, byla nejprve schválena novela jednacích řádů obou parlamentních komor, která obsahuje tzv. zákon o vázaném mandátu. Vláda podle něj nemůže v budoucnosti rozhodnout o přesunu pravomocí na evropskou úroveň bez souhlasu parlamentu.

V nejnovějším díle frašky jménem „Zdržování ratifikace Lisabonské smlouvy za každou cenu“ ovšem Oberfalzer informoval média, že ještě před podáním žádosti o přezkum samotné Lisabonské smlouvy napadnou senátoři za ODS u Ústavního soudu zmíněný zákon o vázaném mandátu, protože prý umožňuje, aby parlament o přesunu pravomocí do Bruselu rozhodoval prostou většinou. Podle skupinky senátorů za ODS by tato většina měla být ústavní.
Navíc kromě této stížnosti chce skupina senátorů požádat Ústavní soud také o to, aby určil minimum pravomocí, které jsou zásadní pro to, aby Česká republika mohla být nadále pokládána za suverénní stát.

Celé toto divadlo je pro zemi, která se považuje za zavedenou demokracii, skutečně nedůstojné. Ústavní soud už o Lisabonské smlouvě jednou rozhodl v roce 2008, a neshledal v poměru patnáct ústavních soudců k nule žádné rozpory mezi ústavou a napadenými částmi Lisabonské smlouvy. Senátoři za ODS dobře vědí, že by Ústavní soud víceméně popřel sám sebe, kdyby nyní rozhodl opačně, i když se bude žádost týkat přezkumu celé Lisabonské smlouvy.

Lisabonskou smlouvu, jak už bylo řečeno, schválily ústavní většinou obě komory parlamentu. V každé normální demokracii by se poražená menšina buď pokusila o přezkum schválené smlouvy Ústavním soudem hned po jejím schválení Parlamentem, neboť by jistě měla své—zaručeně vážné—důvody pro přezkum už připravené a promyšlené. A nebo by taková menšina „sportovně“ uznala, že svůj souboj proti schválení Lisabonské smlouvy prohrála.

Ne tak v České republice. Zmínění senátoři už měsíce tahají veřejnost za nos. Žádost o přezkum Lisabonské smlouvy je prý po několika měsících skoro hotova, ale nyní se bude ještě připravovat žádost o přezkum zákona o vázaném mandátu. Nemluvě o žádosti k Ústavnímu soudu, aby určil minimum pravomocí, které jsou zásadní pro to, aby Česká republika mohla být nadále pokládána za suverénní stát, jež je zcela scestná, neboť český Ústavní soud nemá v tomto směru pravomoci, jež dává například německá ústava Ústavnímu soudu Německa.

Podstatou celé frašky je, jak už bylo řečeno, jenom snaha zdržovat. Vzhledem k chabým ústavně-právním argumentům, které někteří ze senátorů za ODS přednesli, je také zřejmé že za celým špektáklem není nějaká hluboká ústavně-právní rozvaha. Je to záležitost veskrze politická, která má na jedné straně umožnit prezidentu Klausovi, aby měl s čím argumentovat při odkládání podpisu Lisabonské smlouvy, a která, na straně druhé, je součástí vnitrostranického boje uvnitř ODS.

Jak už je v českých poměrech smutným zvykem, je veřejnost obětí provinciálního politikaření, v němž se za velkými slovy o ústavnosti a suverenitě skrývá boj o moc v ODS. Nejsilnějším definičním znakem proklausovského křídla v ODS je totiž právě jeho odpor k další evropské integraci. Pokud by nakonec, například po volbách, padnul Mirek Topolánek, lze předpokládat, že do čela strany se vyšvihnou „hrdinové“ boje s „drakem“ Lisabonu—tedy Klausovi muži. Evropská nebo světová témata se u nás pravidelně stávají obětí vnitrostranické politiky.

Česká republika musí být ostatním členským zemím Evropské unie pro smích. Po zpackaném předsednictví EU, které kvůli domácímu politikaření vyvrcholilo pádem Topolánkovy vlády, nyní naše země hraje další trapný divadelní kus, v němž prezident země odmítá podepsat Lisabonskou smlouvu navzdory tomu, že jí ústavní většinou schválily obě komory Parlamentu, a dokonce i navzdory tomu, že právě Klaus je jmenován v preambuli Lisabonské smlouvy coby jedna z hlav států členských zemí EU, které se dohodly, že Lisabonskou smlouvu vyjednají a podepíší. Vyjednáním a samotným podpisem byli pak prezidentem pověřeni tehdejší premiér Mirek Topolánek a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Je možné, že si v této hře na novodobé husity, pod heslem „sami proti všem“ (proti většinovému názoru české veřejnosti, proti ústavní většině Parlamentu, proti zbytku Evropy) připadají někteří senátoři za ODS a prezident jako hrdinové. V demokratických poměrech novodobé Evropy ovšem působí spíše jako trapné figurky, které některými svými argumenty urážejí politické reprezentace 26 ostatních členských zemí EU, jež v Lisabonské smlouvě vesměs neviděly žádné z údajně obludných nebezpečí, která v ní vidí náš prezident a skupinka jeho senátorských fandů v ODS.

Tento kontrast se zbytkem EU bude ještě zřejmější, pokud Lisabonskou smlouvu schválí v opakovaném referendu Irové, načež ji podepíše, jak slíbil, polský prezident. Německý prezident tak učiní ve světle rozhodnutí tamního ústavního soudu hned poté, co německý parlament schválí již připravený zákon o vázaném mandátu.

Lze jen doufat, že až tento okamžik nastane, a Česká republika bude sama v záři evropských a světových reflektorů, budou prezident a jeho senátoři schopni nabídnout argumenty, které budou znít alespoň trochu důstojněji, a méně falešněji, než ty, s nimiž přišli dosud. A že jsou také připraveni nést plnou odpovědnost za to, co může postavení České republiky v EU hrozit, pokud ratifikaci Lisabonské smlouvy samojediná zablokuje